Francouzská revoluce si nezasluhuje oslavy. Rovnostářství přineslo místo svobody krvavý teror

<img width="1227" height="756" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/07/Svoboda-vede-lid-na-barikady-1830.png" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="Profimedia" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/07/Svoboda-vede-lid-na-barikady-1830.png 1227w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/07/Svoboda-vede-lid-na-barikady-1830-300x185.png 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/07/Svoboda-vede-lid-na-barikady-1830-1024x631.png 1024w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/07/Svoboda-vede-lid-na-barikady-1830-768x473.png 768w" sizes="(max-width: 1227px) 100vw, 1227px" />Za komunistického režimu patřila Velká francouzská revoluce k nemnoha dějinným mezníkům západních dějin, které oficiální propaganda oceňovala. Sice šlo o takzvanou buržoazní revoluci, ale potvrzovala marxistický scénář lidského pokroku, porazila feudalismus jako vývojově nižší stádium oproti nastupujícímu kapitalismu a poprvé dala průchod tomu dosud nejlepšímu projevu pokrokového lidství, totiž levicovému radikalismu. Člověku se dnes dělá zle z toho, co se komunistům na Francouzské revoluci nejvíce líbilo. Kromě vzedmutí lidových vášní, jež vedly k pádu Bastily 14. července 1789, se nejvíce zhlíželi v jakobínské diktatuře. Přišla jim pokroková svým rovnostářstvím, vládou absurdních výborů a drsným útlakem. Tento rys vložil do komunistické ideologie již Karel Marx, ale k dokonalosti ho dovedl Vladimír Iljič Lenin. Ten si vzal jakobínský teror za vzor správného revolučního postupu a zavedl jeho masovou obdobu v Rusku po bolševické revoluci. Sovětské Rusko ale nebylo jedinou společností, jež adorovala Francouzskou revoluci se vším všudy, tedy i s terorem gilotiny. Francouzský historik a esejista Alan Besancon uvádí, že až do osmdesátých let 20. století bylo převažujícím narativem francouzské historiografie oslava revoluce a bagatelizování či relativizace její vražedné stránky. To mělo závažné důsledky i v zatemňování zločinné podstaty poválečných komunistických režimů. Besancon říká, že Francouzská revoluce ospravedlňovala bolševickou revoluci v Rusku a naopak. Vítězná bolševická revoluce se prezentovala jako završení pokrokových aspektů Francouzské revoluce a tím ji ospravedlňovala včetně jakobínského teroru v letech 1793-4. Thermidorský převrat a ukončení jakobínského řádění se pak sovětským bolševikům s z části i levicovým intelektuálům na Západě jevilo jako dočasná prohra a zpětný chod na cestě člověka z opice ke komunismu. Je hodné politování, kolik umělců a intelektuálů propadlo tomuto amorálnímu a fanatickému bludu. Současné válečnické běsnění Putinova Ruska je sice ideologicky poplatné spíše ultranacionalistickému fašismu, ale jeho příčinou je skutečnost, že ruské elity a většina společnosti neodmítly komunismus, necítí odpor a lítost nad komunistickým terorem a neustále uctívají masového vraha V.I.Lenina, jehož mrtvolu si vystavují v morbidním a zrůdném mausoleu v centru Moskvy. Přiměřený vztah k Francouzské revoluci není ještě stále běžný ani u nás, natož v samotné Francii. Stále se má za to, že tato revoluce zavedla volnost, rovnost a bratrství. A zejména nezcizitelná práva člověka. Odstranění tupého absolutismu je jistě pokrokem, významným krokem k parlamentarismu a k rovnosti před zákonem a určitě patří k pozitivním výkonům lidstva. Ale je také třeba říci, že všech těchto výdobytků šlo dosáhnout s menšími škodami, bez fanatického teroru a bez rovnostářské deviace, která lidstvu přinesla tolik utrpení. Stačí číst Tocquevillovu Demokracii v Americe. Je moc hezké, že si Francouzi odnesli ze své revoluce tolik romantických emocí, které se vtiskly i do jejich hymny. Méně hezká je idea rovnostářství, kterou si ze své Francouzské revoluce odnesli a velkoryse ji předávají dál jako svoji civilizační misi. Jenže vymáhání ekonomické rovnosti - na rozdíl od rovnosti před zákonem a nesplnitelného nicméně pochopitelného ideálu rovnosti příležitostí - přinesla idea ekonomické rovnosti lidstvu jen rovnost v bídě a ujařmení. Z rovnosti neplyne svoboda. Naopak svoboda je často opakem dosahování rovnosti. Zatímco výsledkem Francouzské revoluce je sen o rovnosti a vláda lůzy, tak výsledkem francouzské revoluce je cesta k politickým svobodám při zachování aristokracie. Francouzská revoluce měla své dobré momenty v ustavení zastupitelské demokracie, v přínosu pro vědomí občanských práv a pro evropské politické myšlení. Jakmile na scénu vstoupili sansculoti a hébertisté, neboli radikální levice a lůza, změnil se chod dějin směrem k totalitarismu místo k demokracii. A jakmile se k levicovému fanatismu přidal fanatismus nacionalistický a fanatismus antikorupční, tak vraždění nabralo děsivé obrátky. Pan Ne úplatný, jak se říkalo Maxmiliánu Robespierrovi, zavedl programový a ideově zdůvodněný krvavý teror. Stejně, jako později vůdce bolševické revoluce. Robespierre a Lenin jsou nejhorší monstra v oboru politických idejí i politické praxe. Bylo by lepší, kdybychom raději nad Francouzskou revolucí více přemýšleli, než ji bezmyšlenkovitě slavili a chválili.

#Hlavní stránka #Komentáře a názory #Francouzská revoluce #rovnostářství

Publikováno: 14.7.2022

Za komunistického režimu patřila Velká francouzská revoluce k nemnoha dějinným mezníkům západních dějin, které oficiální propaganda oceňovala. Sice šlo o takzvanou buržoazní revoluci, ale potvrzovala marxistický scénář lidského pokroku, porazila feudalismus jako vývojově nižší stádium oproti nastupujícímu kapitalismu a poprvé dala průchod tomu dosud nejlepšímu projevu pokrokového lidství, totiž levicovému radikalismu.

Člověku se dnes dělá zle z toho, co se komunistům na Francouzské revoluci nejvíce líbilo. Kromě vzedmutí lidových vášní, jež vedly k pádu Bastily 14. července 1789, se nejvíce zhlíželi v jakobínské diktatuře. Přišla jim pokroková svým rovnostářstvím, vládou absurdních výborů a drsným útlakem. Tento rys vložil do komunistické ideologie již Karel Marx, ale k dokonalosti ho dovedl Vladimír Iljič Lenin. Ten si vzal jakobínský teror za vzor správného revolučního postupu a zavedl jeho masovou obdobu v Rusku po bolševické revoluci.

Sovětské Rusko ale nebylo jedinou společností, jež adorovala Francouzskou revoluci se vším všudy, tedy i s terorem gilotiny.

Francouzský historik a esejista Alan Besancon uvádí, že až do osmdesátých let 20. století bylo převažujícím narativem francouzské historiografie oslava revoluce a bagatelizování či relativizace její vražedné stránky. To mělo závažné důsledky i v zatemňování zločinné podstaty poválečných komunistických režimů. Besancon říká, že Francouzská revoluce ospravedlňovala bolševickou revoluci v Rusku a naopak. Vítězná bolševická revoluce se prezentovala jako završení pokrokových aspektů Francouzské revoluce a tím ji ospravedlňovala včetně jakobínského teroru v letech 1793-4. Thermidorský převrat a ukončení jakobínského řádění se pak sovětským bolševikům s z části i levicovým intelektuálům na Západě jevilo jako dočasná prohra a zpětný chod na cestě člověka z opice ke komunismu. Je hodné politování, kolik umělců a intelektuálů propadlo tomuto amorálnímu a fanatickému bludu. Současné válečnické běsnění Putinova Ruska je sice ideologicky poplatné spíše ultranacionalistickému fašismu, ale jeho příčinou je skutečnost, že ruské elity a většina společnosti neodmítly komunismus, necítí odpor a lítost nad komunistickým terorem a neustále uctívají masového vraha V.I.Lenina, jehož mrtvolu si vystavují v morbidním a zrůdném mausoleu v centru Moskvy.

Přiměřený vztah k Francouzské revoluci není ještě stále běžný ani u nás, natož v samotné Francii. Stále se má za to, že tato revoluce zavedla volnost, rovnost a bratrství. A zejména nezcizitelná práva člověka. Odstranění tupého absolutismu je jistě pokrokem, významným krokem k parlamentarismu a k rovnosti před zákonem a určitě patří k pozitivním výkonům lidstva. Ale je také třeba říci, že všech těchto výdobytků šlo dosáhnout s menšími škodami, bez fanatického teroru a bez rovnostářské deviace, která lidstvu přinesla tolik utrpení. Stačí číst Tocquevillovu Demokracii v Americe.

Je moc hezké, že si Francouzi odnesli ze své revoluce tolik romantických emocí, které se vtiskly i do jejich hymny. Méně hezká je idea rovnostářství, kterou si ze své Francouzské revoluce odnesli a velkoryse ji předávají dál jako svoji civilizační misi. Jenže vymáhání ekonomické rovnosti - na rozdíl od rovnosti před zákonem a nesplnitelného nicméně pochopitelného ideálu rovnosti příležitostí - přinesla idea ekonomické rovnosti lidstvu jen rovnost v bídě a ujařmení. Z rovnosti neplyne svoboda. Naopak svoboda je často opakem dosahování rovnosti. Zatímco výsledkem Francouzské revoluce je sen o rovnosti a vláda lůzy, tak výsledkem francouzské revoluce je cesta k politickým svobodám při zachování aristokracie.

Francouzská revoluce měla své dobré momenty v ustavení zastupitelské demokracie, v přínosu pro vědomí občanských práv a pro evropské politické myšlení. Jakmile na scénu vstoupili sansculoti a hébertisté, neboli radikální levice a lůza, změnil se chod dějin směrem k totalitarismu místo k demokracii. A jakmile se k levicovému fanatismu přidal fanatismus nacionalistický a fanatismus antikorupční, tak vraždění nabralo děsivé obrátky. Pan Ne úplatný, jak se říkalo Maxmiliánu Robespierrovi, zavedl programový a ideově zdůvodněný krvavý teror. Stejně, jako později vůdce bolševické revoluce. Robespierre a Lenin jsou nejhorší monstra v oboru politických idejí i politické praxe.

Bylo by lepší, kdybychom raději nad Francouzskou revolucí více přemýšleli, než ji bezmyšlenkovitě slavili a chválili.