Generalissimus Strach aneb O toxickém mnichovanství vůči Ukrajině
Publikováno: 25.3.2024
KOMENTÁŘ / Příčiny masové obliby či „respektu“ ke krvavým diktátorům typu Hitlera, Stalina, Putina, Si Ťin-pchinga, Kim Čong-una a dalších světu nebezpečných kreatur s prstem na spoušti, ať už jaderné, či nejaderné, měly vždy něco společného. Nebyla to jen ta či ona puma schopná v několika minutách rozmetat civilizaci, ale zbraň daleko strašnější a ničivější: náš strach. Už v šedesátých letech, při ideových i pohraničních střetech dvou krvavých impérií, sovětského a čínského, argumentoval Mao proti jaderné převaze dalších dvou velmocí pohrdavým, bagatelizujícím pojmem „papírový tygr“. Je to prý, například právě u Moskvy, jen prostředek k zastrašování, omlouvající její oportunistickou politiku, která zrazuje proletářský internacionalismus. Teprve s šedesátiletým odstupem zjišťuji, že paradoxně dochází k naplnění Maových šílených slov. V čem? Jistě ne v tom, že bychom se nukleární války měli přestat obávat, přesně naopak: počítat s ní jako s rizikem je nutné. Ale co dělat ve chvíli, kdy se ruský, od počátku agrese permanentně Západu hrozící atomový prst stane mocnou zbraní? (Ruská státní televize: koho nejdřív vybombardujeme – Paříž, Brusel, Varšavu, nebo Prahu?) Drze imperiální výhrůžky přitom nemají, všimněte si, na našem přeopatrném Západě nikdy žádnou adekvátní protireakci. Což si Putin jednoznačně vysvětluje jako náš strach a slabost. Nepozlobit báťušku v Kremlu Co tedy dělat ve chvíli trvající už dva roky, kdy strach před tímto obávaným prstem nás předem ochromuje a rozmyslíme si vždy předem jakýkoli ozbrojený nejaderný odpor proti donebevolající agresi? A to včetně přirozené obranné pomoci a spíše zatím jen symbolické vojenské přítomnosti u napadených sousedů. Jenom to ne,…