Haló, pane mamute, jsme už opravdu v pravěku? Jak vysmívaný zlínský pokus ohromil svět

Publikováno: 7.7.2024

NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Má poctivě „rukodělná“ Cesta do pravěku (1955), dlouhometrážní kombinovaný snímek pro děti Karla Zemana (3. 11. 1910–5. 4. 1989) v éře digitálních triků ještě šanci na divácký úspěch? Zdá se, že ano, že naivistické kouzlo příběhu ani s léty nevyprchává, že dětský objevitelský duch filmu stále strhává a také že nadhled a humor jeho tvůrců filmu je nadčasový. A že „pana Mélièse nástupce a dědic“, jak byl režisér představen v krátkém filmu Kouzelný svět Karla Zemana (1962), nejen navazuje na předchůdce, ale inspiruje i následovníky, a to až do té míry, že se spekuluje o tom, kdo od koho „opisoval“. Živí herci v malovaných dekoracích, důmyslné používání trikových masek, to je zužitkování odkazu Georgese Mélièse (1861–1938), francouzského mistra filmových iluzí, ovšem na nové svéprávné úrovni. A výrobní vynalézavost, umožňující vytvoření obrazu neexistujícího fantazijního světa, to je zas Zemanův odkaz a popud pro zahraniční filmové tvůrce jako Terry Gilliam, Tim Burton či Steven Spielberg. Právě Spielbergův Jurský park (1993) jako by svou vizí na Cestu do pravěku skoro navazoval, ale technologické i filozofické pozadí obou filmů je odlišné, navíc Spielberg prý Cestu do pravěku při vzniku Jurského parku ještě ani neznal. Pracovitý autodidakt Zeman se přitom k filmové tvorbě dostal skoro jako autodidakt, i když už na obecné škole ho fascinovala hra s darovaným loutkovým divadlem a v dospívání byl v Kolíně členem amatérského loutkového souboru, kde navrhoval výpravu, loutky a uplatnil se i jakou loutkovodič. Na přání rodičů pobyl dva roky na obchodní škole, pak ale prosadil svou, ve Francii absolvoval kurs reklamního výtvarnictví…
Nahoru
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tímto souhlasíte. Další informace