Hamlet může být v Čechách každý. Tato země má nejhustší síť ochotnických divadel na světě
Publikováno: 31.7.2023
Kus herce je každém z nás, protože pojem „změna sociální role“ je něco, čemu se den co den oddáváme všichni. Vždycky si to znovu uvědomím v ochozu fotbalového stadionu, kde vedle mě sporý mužík řve – posilněn několika pivy – na rozhodčího ty nejděsivější myslitelné nadávky, jakkoli je jasné, že jakmile přijde domů, bude se ženě zodpovídat z toho, že nevynesl koš, jak mu poručila. Svým šéfům, blízkým, věřitelům, dlužníkům i knězi během zpovědi nabídneme vždy poněkud odlišnou tvář, ze sociální role do role přecházíme automaticky, přirozeně, jako Rudolf Hrušínský. Pravda, existují silné osobnosti, které si dokážou zachovat stejnou tvář v práci i v soukromí. Vyznačují se tím hlavně učitelky. Pamatujete si Gabrielu Vránovou v My všichni školou povinní, jak se po příchodu domů ptala manžela, jestli si před večeří umyl ruce? Tak vidíte. Sociální role prostě hraje celé lidstvo a já věřím tomu, že i Donald Trump má někoho, před kým strhne masku exhibujícího kovboje a třeba přizná, že neumí srolovat dvě ponožky do jedné. Jak říkám, kus herce je v každém z nás, ale stejně si myslím, že v Češích a Moravanech ještě o nějaký ten ždibec víc, protože čísla hovoří jasnou řečí: Česko má nejhustší síť ochotnických divadel na světě! Bůhví, proč tomu tak je, ale fakt je, že obdivuhodný počet Čechů se cítí přímými následovníky Tyla a jeho kámošů, kteří jezdili od města k městu, hráli představení a činili tak v dobré víře, že rozsévají virus dobré české kultury. Od poloviny devatenáctého století zakládáme četné ochotnické divadelní spolky. Jejich členové svou vášní předstírat, že jsou někým jiným, popletli své děti, takže ani další generace neustávaly v pošetilém počínání za trochu…