Havlovo Odcházení. Zduřelé emoce, banalita vznešenosti a prezidentský testament
Publikováno: 15.2.2026
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / „Celý život jsem chtěl být filmařem,“ řekl mi na konci roku 1995 Václav Havel v obsáhlém rozhovoru o jeho vztahu ke kinematografii, který pak vyšel v časopise Iluminace č. 1/1996. Světové uznávaným dramatikem a esejistou se tedy paradoxně stal vlastně z nouze a z nezbytí a svůj sen si splnil komplexně až těsně před smrtí jedinečným autorstvím námětu, scénáře a tentokrát i režie celovečerní hrané tragigrotesky Odcházení (2011). Většina laických i odborných interpretací si název její předlohy, divadelní hry, i filmu podle ní a také jejich obsah bezprostředně spojily s autorem samým a s jeho odchodem z prezidentské funkce v roce 2003 – viz například shrnující reflexi filmu od Jiřího Kubíka Režisér vlastního příběhu (MFD 13. 12. 2011). Jak mi ale Václav Havel svěřil v jiném rozhovoru (Xantypa 22. 1. 2008), „námět vznikl dávno před revolucí, protože mě téma krále Leara, mocnáře, který ztratí moc a svět kolem něj se začne s tou funkcí hroutit, přitahovalo už od let šedesátých. Snad na tom měl zásluhu i Jan Kott se svou slavnou studií o Samuelu Beckettovi a Králi Learovi. Samosebou, že v detailech jsem mohl využít zkušeností z doby prezidentství, z opouštění prezidentské funkce a z mého postprezidentství. To zajisté. Ale to téma, jak jsem řekl, vyrůstá z úplně jiného zázemí.“ Z mosta do sprosta Impresionisticky idylická procházka prosluněným parkem film otevírá: v čele exkancléř Vilém Rieger (Josef Abrhám), o půl kroku pozadu jeho letitá přítelkyně Irena (Dagmar Havlová Veškrnová), její kamarádka Monika (Eva Holubová), vzadu se slunečníkem trochu pajdá Rigerova matka (Vlasta Chramostová), babička jeho dvou dcer. Starosvětskou náladu absurdně zcizí několikrát…