Herečka Ivana Uhlířová: Problém mám pouze s falešnou autoritou
<p><img width="1280" height="720" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/07/Urna_JP-3.jpg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="Činoherní klub" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/07/Urna_JP-3.jpg 1280w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/07/Urna_JP-3-300x169.jpg 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/07/Urna_JP-3-1024x576.jpg 1024w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/07/Urna_JP-3-768x432.jpg 768w" sizes="(max-width: 1280px) 100vw, 1280px" /></p><p class="p2">Poprvé jsme se setkali za podivuhodných okolností přesně před deseti lety. Už jako držitelky Ceny Alfréda Radoka za nejlepší ženský herecký výkon za rok 2010 jsem si jí všiml v kavárně. Tehdy jí bylo dvaatřicet a v Divadle Komedie, odkud soubor pod vedením Dušana Pařízka v tu chvíli dostal výpověď, vařila kafe. Když jsem Ivanu Uhlířovou (42) požádal o rozhovor, svěřila mi příběh, který jsem netušil, že by český herec mohl někdy zažít. </p> <p class="p5">Od patnácti je svým pánem. Naučila se říkat ne, ale „pokud je vám dvacet a vypadáte jako nezletilé dítě, zní to arogantně.“ Když práskla dveřmi ve svém prvním angažmá, v karlovarském divadle, křičel na ni umělecký šéf, že z ní bude blbá hvězda na televizi Nova. Což se nestalo, ale snadné to nebylo. Ocitla se bez peněz. Dělala v úklidové četě v Sokolově, v papírnictví, v nočním Tesku, pokojskou, v divadelním baru, v továrně na balení cédéček s důchodci. Pak odešla do Prahy a hrabala v oranžové vestě listí v parku a v Troji v nonstopu smažila hranolky. Dělala si z toho srandu, ale pak byly chvíle, kdy si říkala: „Tohle přece není můj život, to je jenom na chvilku …“ Trvalo to čtyři roky, na samém konci ji vystěhovali z bytu a tři noci proseděla na hlavním nádraží. „Až pak, úplně dole, se to obrátilo. Kamarád mi pomohl ke garsonce a přišly kavárny, a jeden den jsem potkala na ulici Vladimíra Morávka a on řekl, že na mě myslí, a já se jenom zasmála, ale on mi druhý den zavolal a dal mi roli. A nějak se to začalo sbírat.“</p> <p class="p5"> Někdo mi vyprávěl, že během natáčení filmu Kurz manželské touhy nastala situace, kdy vám kolegové po jedné scéně zatleskali. To není obvyklé. To, že mi někdo zatleskal, už si nepamatuju, ale asi vím, o čem mluvíte. Té scény s pojídáním čočky jsem se bála, protože jde o poměrně dlouhý dialog mé postavy autistky, a zároveň šlo o první natáčecí den. Večer před natáčením jsme s režisérem Radkem Bajgarem přemýšleli, jak na to. Řekli jsme si, ať to není klišé, můj autista nebude ani plachý, ani divný, bude normální. Až když ho něco vyvede z míry, možná zesíleně zareaguje. Byla to i zásluha Radka Holuba, s nímž v té scéně hraju. Totiž když dostanete hluchého spoluhráče – a to...</p>
Publikováno: 28.7.2022
Poprvé jsme se setkali za podivuhodných okolností přesně před deseti lety. Už jako držitelky Ceny Alfréda Radoka za nejlepší ženský herecký výkon za rok 2010 jsem si jí všiml v kavárně. Tehdy jí bylo dvaatřicet a v Divadle Komedie, odkud soubor pod vedením Dušana Pařízka v tu chvíli dostal výpověď, vařila kafe. Když jsem Ivanu Uhlířovou (42) požádal o rozhovor, svěřila mi příběh, který jsem netušil, že by český herec mohl někdy zažít.
Od patnácti je svým pánem. Naučila se říkat ne, ale „pokud je vám dvacet a vypadáte jako nezletilé dítě, zní to arogantně.“ Když práskla dveřmi ve svém prvním angažmá, v karlovarském divadle, křičel na ni umělecký šéf, že z ní bude blbá hvězda na televizi Nova. Což se nestalo, ale snadné to nebylo. Ocitla se bez peněz. Dělala v úklidové četě v Sokolově, v papírnictví, v nočním Tesku, pokojskou, v divadelním baru, v továrně na balení cédéček s důchodci. Pak odešla do Prahy a hrabala v oranžové vestě listí v parku a v Troji v nonstopu smažila hranolky. Dělala si z toho srandu, ale pak byly chvíle, kdy si říkala: „Tohle přece není můj život, to je jenom na chvilku …“ Trvalo to čtyři roky, na samém konci ji vystěhovali z bytu a tři noci proseděla na hlavním nádraží. „Až pak, úplně dole, se to obrátilo. Kamarád mi pomohl ke garsonce a přišly kavárny, a jeden den jsem potkala na ulici Vladimíra Morávka a on řekl, že na mě myslí, a já se jenom zasmála, ale on mi druhý den zavolal a dal mi roli. A nějak se to začalo sbírat.“
Někdo mi vyprávěl, že během natáčení filmu Kurz manželské touhy nastala situace, kdy vám kolegové po jedné scéně zatleskali. To není obvyklé. To, že mi někdo zatleskal, už si nepamatuju, ale asi vím, o čem mluvíte. Té scény s pojídáním čočky jsem se bála, protože jde o poměrně dlouhý dialog mé postavy autistky, a zároveň šlo o první natáčecí den. Večer před natáčením jsme s režisérem Radkem Bajgarem přemýšleli, jak na to. Řekli jsme si, ať to není klišé, můj autista nebude ani plachý, ani divný, bude normální. Až když ho něco vyvede z míry, možná zesíleně zareaguje. Byla to i zásluha Radka Holuba, s nímž v té scéně hraju. Totiž když dostanete hluchého spoluhráče – a to...