Hledání ztraceného ticha. Sváry ve společnosti nikdy nejsou tak ostré, jak vypadají
Publikováno: 13.8.2023
FEJETON / Venku leje jak z konve, na instagramu jen samé vtípky na téma „srpen není říjen“, v kamnech jsme po jistém zdráhání nakonec zatopili, a tak se člověk může uvelebit v křesle, číst, poslouchat rozhlas, nebo v ideálním případě se naladit na vlny sílícího deště, který si předává mikrofon s neodbytným větrem, to jsou, panečku, najednou zprávy ze světa počasí. Za slunných dnů naopak vyjít na zápraží, uvařit si kávu a pozorovat břečťan, jak pomalu a s každoroční platností objímá zdi protilehlého stavení a občas pošimrá tvář, neboť ani zeď, o kterou se s přivřenýma očima opíráte, neunikne pozornosti tohoto zvláštního českého bambusu. Jen tak dumat, prostě jen tak být. Kdo z kavárenských povalečů má kam, prchá z města na chalupu, kde ve jménu okurkové sezóny sklízí ve skleníku nakládačky a vyhlíží první bedly zrovna na tom místě, kde je vyhlížel minule. Idylka. Klid. Odpočinek, ale hlavně prostor a čas na myšlení. Je to zpravidla období, kdy akademici dopisují knihy a články, na které během semestru nebyl čas, a příležitostní pisálci (jako já) přemýšlí, o čem by asi tak mohli přemýšlet, místo toho, aby se věnovali své disertaci. Nejen intelektuálové tráví během léta více času mimo města, ale také všichni ti, kteří si během lockdownu uvědomili, že práce na tzv. HO (home office) je možná a také přínosná, protože se člověk tak nějak může lépe soustředit, pořídit router není zase tak drahé, proč by vlastně měl člověk dřepět v pražském rozpáleném bytě, když už ani do kanceláře chodit nemusí? Případně…