Hořel Řím, poté hořeli křesťané. Císař Nero z nich udělal pochodně na osvětlení parků
Publikováno: 27.7.2024
HISTORIE / Vlahá červencová noc je bezmračná, ulice Říma zalévá měsíční svit. Mezi sportovištěm Circus Maximus a nedalekým Neronovým palácem náhle vzplane v jednom z obchodů oheň. Živený silný větrem se rychle šíří, až se z něj stane jedna z největších katastrof starověkého světa, která tvář Věčného města navždy promění. Řím, obrovské hrdé město, symbol bohatství a moci římského impéria. Jeho ulice však nebyly lemované jen monumentálními paláci a krásnými stavbami významných rodin. Drtivá většina jeho obyvatel byla chudá. „Úřední soupis nemovitostí zaznamenává mezi 50 tisíci domy jen dva tisíce panských sídel,“ uvádí německý historik Hans-Dieter Otto ve své knize s názvem Náš král je šílený. Živná půda pro oheň Domky ze dřeva se tísnily s přístřešky řemeslníků a stájemi, vícepatrové nájemní domy (takzvané insulae) bývaly stavěné s minimálními náklady, jejich podlahy a stropy bývaly dřevěné. V domech a prodejních stáncích lidé často manipulovali s otevřeným ohněm, v dílnách a skladech se hromadily hořlavé látky. „Při velké hustotě obyvatel a při malých obytných prostorách pro většinu z nich, kde se tísnili v začazených místnostech nájemných domů, je pochopitelné, že většina obyvatel trávila podstatnou část dne venku, na veřejných prostranstvích a v práci pro bohaté a urozené,“ podotýká Mireia Ryšková v knize Pavel z Tarsu a jeho svět. Když se v noci na 19. července roku 64 n. l. většina obyvatel Říma uložila ke spánku, největší nepřítel města, oheň, se dočkal příležitosti. „Počátek nastal v té části cirku, která přiléhá k pahorku Palatinskému a Caelijskému. Tam v krámech, v nichž bylo…