Hranice mezi nacismem a Vatikánem. Když umělec vidí zvůli, musí křičet
Publikováno: 28.9.2023
KOMENTÁŘ / V uplynulém víkendu na filmovém festivalu Finále Plzeň proběhla první česká veřejná projekce nového snímku Agnieszky Hollandová Hranice. Lidé odcházeli z promítacího sálu po dvouapůlhodinovém filmu jako opaření. Je jasné, že se opět zrodilo dílo, které je víc než pouhým filmem. Podobné pocity si odnášeli diváci z filmu Quo vadis, Aida? popisujícího poslední hodiny před masakrem v Srebrenici. Film, na jehož koprodukci se podílela i Česká republika, doprovázejí nenávistné komentáře polských vrcholných politiků. Polský ministr spravedlnosti (sic!) Zbigniew Ziobro prohlásil, že mu film připomíná nacistické propagandistické filmy zobrazující Poláky jako zločince a vrahy. „Dnes na to mají Angnieszku Holland,“ dodal. Drama sledující skupinu uprchlíků ze Sýrie, kterou si (někdy doslova) přehazují běloruští a polští pohraničníci přes ostnatý drát jako horký brambor, vskutku není k Polsku příliš uctivé. Mladí pohraničníci tu jsou instruováni, že běženci nejsou tak docela lidé a že je třeba nejednat s nimi v rukavičkách. A tak se tedy podle toho chovají. Dlužno říci, že režisérka pořádně tlačí na pilu. Nesnaží se ukazovat skutečnost ve všech odstínech, natočila politický film, jehož načasování před polskými parlamentními volbami 15. října bude těžko náhoda. Snímek je černobílý a podobně vyznívají i jeho hrdinové. Skupinka asijských běženců je zobrazena maximálně pozitivně. Oproti nim se pohraničníci chovají jako zvířata. Dojem, že Polsko není zcela ztraceno, zachraňují aktivisté, kteří se snaží běžencům pomáhat až na hranici zákona. Podle režisérky jsou ovšem oběťmi i sami pohraničníci, protože jsou, jak řekla v tisku, „také nuceni překračovat zákon a dělat věci, ke kterým nebyli vycvičeni“. Snímek již získal speciální cenu poroty na festivalu…