Hrany Anthropoidu. Tři příběhy ze tří dní
Publikováno: 15.7.2024
POVÍDKA / Za oknem zatroubil automobil, nebo zahoukal vlak. Byl tak unavený, že nebyl schopen rozeznat původce toho hluku. Možná, že mu něco začalo houkat v hlavě. Snažil se soustředit na arch papíru, na kterém bylo pár jmen a adres, pak sáhnul po peru a přidal tam další. Nepatrná kapka inkoustu vyběhla někam stranou a zkusila se odkutálet mimo papír, ale nakonec její útěk skončil na půl cesty kaňkou, co vypadala trochu jako kometa, trochu jako chrchel. Muž sedící na druhé straně stolu k němu posunul pomuchlanou krabičku cigaret. Zavrtěl hlavou, už takhle má místo jazyka dřevěný špalík a místo patra struhadlo. Napsal další jméno, pak ještě jedno. Pak je spojil pěkným obloučkem se zobáčkem uprostřed a na konec toho kaligrafického zázraku napsal adresu. Jak vzalo pero zatáčku, další kapka inkoustu využila situace a pokusila se o útěk. Byla vlákny papíru pohlcena dřív, než se stačila pořádně rozmáchnout. Zůstala civět na půl cesty a připomínala úplně malý makový koláček s okousanými okraji. To vždycky dělal, když mu máma dala koláč, okousal okraj, aby si pak mohl užívat těch dobrot, máku, nebo tvarohu. Jak si vybavil jídlo, začal se Karel Čurda zase šťourat jazykem mezi zadními zuby. Pořád se tam schovával kousek kůrky z chleba, co mu ráno ukrojila paní Svatošová. (Praha, Petschkův palác, 16. června 1942) Když je dveře od domu viděly, raději se rozlétly samy. Mačkané sklo v jejich výplni hodilo na zdi a podlahu chodby několik varovných prasátek, ukradených pouličním lampám. Dvěma z nich se podařilo…