Hudba proti beznaději. Nacisté zneužili orchestr v Terezíně k propagandě, jeho členy povraždili
Publikováno: 16.10.2024
HISTORIE / „Viděl jste, pane profesore, chlapce přepravující stařenky a stařečky na pohřebních vozech. Hází jimi a otloukají je jak pytle s veteší. Zapomněli úplně, že třebas jejich rodiče jsou již také jen takovými nehybnými stařečky, zapomněli úplně na jejich srdce v očích?“ zoufá si v dopise z terezínského ghetta v září roku 1943 dirigent Karel Ančerl. „Podařilo se jim nás takto předělat? Těm mladým ‚předělaným‘ musíme my pomoci zpět a dopředu. To je naším největším úkolem: vrátit lidem člověka dobrého.“ Terezín, původně pevnost postavená císařem Josefem II. koncem 18. století, neunikl během druhé světové války pozornosti nacistů. Malou pevnost v červnu roku 1940 využívali jako věznici pro české i moravské vlastence, odbojáře a další odpůrce, hlavní pevnost na levém břehu řeky Ohře se v listopadu následujícího roku stala nedobrovolným domovem pro převážně židovské obyvatele z území obsazených Němci. Do světa židovského ghetta, pevně ohraničeného hradbami a pečlivě střeženého nacistickými jednotkami, proudily tisícové transporty židů nejen z protektorátu, ale i z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska a na sklonku války i ze Slovenska a Maďarska. Jakkoliv se nacisté snažili před světem tvářit, že se tady vězňům dobře daří, realita byla hrozivá. Lidé se mačkali v přeplněných ubikacích, trpěli v zoufalých hygienických podmínkách, potýkali se s hladem, nemocemi a strachem. Existovaly přitom jen dvě cesty ven – transportem do likvidačních táborů smrti, nejčastěji do Osvětimi, nebo smrtí přímo v ghettu. „Od vzniku ghetta až do osvobození v Terezíně zemřelo na 35 000 vězňů v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek,“ uvádí smutná čísla na svých stránkách Památník Terezín. „Z terezínského…