Hudebník a výtvarník Milan Cais: Čas je vzácný, nedožijeme se ani milionu hodin
Publikováno: 10.7.2024
Téměř každý jej zná jako bubeníka a zpěváka Tata Bojs. Menší publikum Milana Caise sleduje jako respektovaného malíře a sochaře. Své mimořádné postavení na české výtvarné scéně ostatně nedávno potvrdil svou zatím poslední výstavou Contemporary Problems. V holešovické Chemistry Gallery mimo jiné představil objekt/pokus nazvaný Černá díra, během něhož společně s vojáky prostřelil ocelový plát vyrobený ve zničené ukrajinské ocelárně Azovstal. Během rozhovoru jsme nakousli, jakým způsobem vnímá čerstvý padesátník čas, proč podepsal petici výtvarníků upozorňující na neudržitelné poměry na pražské AVU či s jakými pocity přijal celovečerní film Marka Najbrta o kapele, kterou ve třinácti letech spoluzaložil – do českých kin vtrhne 5. září. Často myslím na to, jak jste mi kdysi vyprávěl o nezapomenutelném víkendu, kdy jste přijal zkoušku strávit v lese víkend o samotě, jen s lahví vody. Bylo to před osmnácti lety, v roce vaší svatby. Nikdy na to nezapomenu, v té krátkodobé nouzi a nekomfortu si člověk uvědomí, že bezpečně žije, jen když na něj život dolehne celou svou vahou. Už tehdy mi farář, který to celé inicioval, říkal, že rituál by se měl opakovat aspoň jednou ročně, bohužel, od té doby jsem k tomu nenašel sílu. Máte tři dcery, nemáte potřebu jim doporučit něco podobného? S třemi dcerami je život krásný a zároveň jako na houpačce. Je známo, že v pubertě mají děti tendenci se od rodičů odstřihnout, aby se pak mohly zase vrátit. A tenhle proces mám teď možnost sledovat v různých fázích. Například nejstarší Evelína, která právě odmaturovala, mě už zase dlouze objímá. Naopak u čtrnáctileté Johanky začínám pociťovat fázi odstupu a nejmladší Apolena je ještě v pohodě. Prostě, každá má svůj příběh. V té souvislosti mě napadlo, že na čas strávený vždy jen jednou z nich bych…