Jak dopadli sedláci u Chlumce? Uvěřili konspiračním teoriím, nabrousili kosy a skončili v rybníce
Publikováno: 4.10.2023
HISTORIE / „Dost bylo roboty, dost bylo roboty!“ provolává rozlícený dav sedláků a mává okovanými holemi i kosami. Mají hlad, jsou vyčerpaní a hlavně naštvaní. Kde je ten slíbený Zlatý patent, o němž všichni tolik mluví? Nic naplat, musí si svobodu vydobýt sami. Klidně i násilím. Dopadl jak sedláci u Chlumce. Úsloví, které o někom říká, že skončil prachbídně a bez sebemenší šance na úspěch, přežívá dodnes. Zrodilo se přitom už polovině v 70. letech 18. století, v dobách vlády Marie Terezie a Josefa II., v těžkých dobách nejen pro sedláky, ale všechny poddané. Lidé jedli kořínky, piliny i zdechliny Vypálené sýpky s osivem a neudržované ornice. Konec sedmileté války v roce 1763 znovu ukázal, že na válečné konflikty nejvíce doplácejí obyčejní lidé. I počasí si se sedláky krutě hrálo. Jeden rok řádily silné deště, pak zase celé jaro pokrýval pole sníh, po oblevě přišly záplavy a po nich pro změnu nastoupilo sužující sucho. Na polích se krčila osamělá stébla obilí, jeho ceny prudce stoupaly. Lidé neměli co jíst. Mezi lety 1770 a 1772 vypukl v českých zemích tak ukrutný hladomor, že jej podle některých odhadů nepřežilo až půl milionu lidí, tedy zhruba deset až patnáct procent z celkové populace. „Zástupy hladových žebráků táhly ves od vsi, často na cestě zmírajíce hlady,“ popisoval hladové zoufalství profesor František Komárek. Nešťastníci vkládali do úst vše, co se dalo – trávu, kořínky, slupky ze žaludů, chleba s pilinami, někdy i zdechliny. První semínka vzdoru Lid nesoužil jen hlad, ale i úmorná robota.