Jak Hitlerovi vědci pomohli SSSR s atomovou bombou a dostali medaile

<p><img width="823" height="478" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/04/ccc-56.jpg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="Commons.wikimedia.org/Allgemeiner Deutscher Nachrichtendienst - Zentralbild (Bild 183)" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/04/ccc-56.jpg 823w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/04/ccc-56-300x174.jpg 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/04/ccc-56-768x446.jpg 768w" sizes="(max-width: 823px) 100vw, 823px" /></p><strong>Poté, co bylo nacistické Německo poraženo, se USA i SSSR pokusily získat si na svou stranu jeho přední vědecké mozky, aby je využily k vývoji jaderné zbraně. Povedlo se. Oni ti pochytaní vědci ani moc jiných možností neměli. Německý příspěvek k sovětské verzi projektu Manhattan pak byl dost významný.</strong> Článek na webu <a href="https://www.rbth.com/history/328489-german-scientists-who-helped-to-create-soviet-bomb" target="_blank" rel="noopener noreferrer">Russia Beyond</a> popisuje, jak byli sovětští vojáci poněkud překvapeni, když se v roce 1945 přiblížili k domu barona Manfreda von Ardenna nedaleko Berlína. Jak popsal očitý svědek, "napůl sídlo, napůl hrad" bylo vyzdobeno nápisem v ruštině s nápisem "Dobro požalovať!" („Vítejte“). "Ardenne dobře věděl, jak teď fouká vítr," žertovali důstojníci. Ardenne, vědec, který vyvinul první širokopásmový zesilovač, ostatně přispěl k zavedení stabilního radiového systému v hitlerovském Německu a pracoval také na nacistickém jaderném projektu. Byl chycen v sovětské okupační zóně a věděl, že teď musí pracovat pro Moskvu. A stejně tak mnoho jeho kolegů. Na jaře 1945 bylo jasné, že se blíží konec druhé světové války, a jak Západ, tak SSSR se už připravovaly na nadcházející studenou válku, přičemž každá strana plánovala vývoj neuvěřitelných nových zbraní. Obě strany chtěly využít vědce z nacistického Německa k podpoře svých vlastních nových technologií. USA donutily Wernhera von Brauna a Wernera Heisenberga, dva klíčové vědce německého jaderného projektu, ke spolupráci. Moskva však také zajala několik prominentních specialistů. Jak zdůraznil novinář Vladimir Gubarev, který napsal knihu o sovětském jaderném programu: „Německý přínos k rozvoji sovětského jaderného průmyslu bychom neměli podceňovat; byl významný.“ Jeden z těch německých vědců, Manfred von Ardenne, měl skvělý život. Narodil se do šlechtické rodiny, ale pak nedokončil střední školu a stal se mimořádně úspěšným vynálezcem s celkem 600 patenty, včetně prvního skenovacího elektronového mikroskopu s vysokým rozlišením. Ardenne však byl odsouzen ke spolupráci se třemi totalitními vůdci: Adolfem Hitlerem, Josefem Stalinem a Erichem Honeckerem. Po příjezdu Sovětů do Berlína učinil Stalinův představitel zodpovědný za sovětský atomový program Lavrentij Berija Ardennovi nabídku, kterou nemohl odmítnout: nechat elektroniky a pracovat na sovětské atomové bombě. Ardenne požádal, aby se mohl soustředit na vývoj procesu separace izotopů pro získání jaderných výbušnin, jako je uran-235 (a ne na samotnou bombu). Berija souhlasil. Později vědec svou roli v sovětském jaderném programu označil za „nejdůležitější čin, k němuž mě štěstěna a poválečné události dovedly“. Ne že by Ardenne nic nevěděl o uranu. Jak uvedl Vadim Gorelik v článku pro Neue Zeiten: „Během druhé světové války vězni postavili pro Ardenna cyklotron a uranovou centrifugu, z nichž by vznikl materiál pro Vůdcovu jadernou bombu.“ Německo však válku prohrálo a nyní Ardenne s evakuovanou laboratoří pracoval v Suchumi (dnes Abcházii) na štěpení izotopů a měl na starosti více než 100 lidí. Ardennova práce byla úspěšná a v roce 1947 byl vyznamenán Stalinovým řádem a pak znovu v roce 1953 Stalinovým řádem první třídy. V roce 1955 se vrátil do východního Německa. Talentovaný a nepotopitelný Ardenne žil ještě dalších 42 let a prováděl důležitý výzkum ve fyzice a medicíně. Ardenne nebyl jediný významný německý vědec, který byl „přizván“ k práci na sovětském jaderném programu. Nobelovu cenu získal také fyzik Gustav Hertz, fyzikální chemik Max Volmer, který později vedl východoněmeckou akademii věd, Max Steenbeck, který byl průkopníkem vývoje superkritických odstředivek, a mnoho dalších (celkem asi tři stovky lidí). Nikolaus Riehl měl možná nejzajímavější osud ze všech. Tento fyzik se narodil v carském Petrohradě v roce 1901, ve 20. letech se přestěhoval do Německa a o 20 let později byl nucen se vrátit. Jeho sovětští kolegové mu kvůli jeho ruským kořenům říkali "Nikolaj Vasiljevič". Vladimir Gubarev vzpomíná: "Americká i sovětská tajná služba po válce Riehla hledaly... měli jsme dost štěstí a on pak pracoval v SSSR." V továrně Elektrostal (Moskevská oblast) se Riehlovi spolu s dalšími vědci podařilo vytvořit kovový uran potřebný k výrobě bomby. Za to mu byl udělen titul „Hrdina socialistické práce“ – jediný německý vědec, který takové pocty dosáhl. "Nikolas Riehl rád nosil svou medaili a předváděl ji, kdykoliv mohl," napsal Gubarev. "Všechny peníze, které dostal, dal německým válečným zajatcům pracujícím v Elektrostalu, a ti si to pamatovali i po desítkách let, jak dosvědčují jejich paměti." V roce 1949 měl SSSR vlastní jadernou bombu a v 50. letech, po dokončení práce německých vědců, většina odešla do východního Německa. Některým, jako byl Riehl, se dokonce podařilo přeběhnout do západního Německa a zanechat za sebou socialistickou kapitolu svého života.

#Hlavní stránka #Zajímavosti #Hitlerovi vědci #SSSR #vývoj sovětské jaderné bomby

Publikováno: 26.4.2021

Poté, co bylo nacistické Německo poraženo, se USA i SSSR pokusily získat si na svou stranu jeho přední vědecké mozky, aby je využily k vývoji jaderné zbraně. Povedlo se. Oni ti pochytaní vědci ani moc jiných možností neměli. Německý příspěvek k sovětské verzi projektu Manhattan pak byl dost významný. Článek na webu Russia Beyond popisuje, jak byli sovětští vojáci poněkud překvapeni, když se v roce 1945 přiblížili k domu barona Manfreda von Ardenna nedaleko Berlína. Jak popsal očitý svědek, "napůl sídlo, napůl hrad" bylo vyzdobeno nápisem v ruštině s nápisem "Dobro požalovať!" („Vítejte“). "Ardenne dobře věděl, jak teď fouká vítr," žertovali důstojníci. Ardenne, vědec, který vyvinul první širokopásmový zesilovač, ostatně přispěl k zavedení stabilního radiového systému v hitlerovském Německu a pracoval také na nacistickém jaderném projektu. Byl chycen v sovětské okupační zóně a věděl, že teď musí pracovat pro Moskvu. A stejně tak mnoho jeho kolegů. Na jaře 1945 bylo jasné, že se blíží konec druhé světové války, a jak Západ, tak SSSR se už připravovaly na nadcházející studenou válku, přičemž každá strana plánovala vývoj neuvěřitelných nových zbraní. Obě strany chtěly využít vědce z nacistického Německa k podpoře svých vlastních nových technologií. USA donutily Wernhera von Brauna a Wernera Heisenberga, dva klíčové vědce německého jaderného projektu, ke spolupráci. Moskva však také zajala několik prominentních specialistů. Jak zdůraznil novinář Vladimir Gubarev, který napsal knihu o sovětském jaderném programu: „Německý přínos k rozvoji sovětského jaderného průmyslu bychom neměli podceňovat; byl významný.“ Jeden z těch německých vědců, Manfred von Ardenne, měl skvělý život. Narodil se do šlechtické rodiny, ale pak nedokončil střední školu a stal se mimořádně úspěšným vynálezcem s celkem 600 patenty, včetně prvního skenovacího elektronového mikroskopu s vysokým rozlišením. Ardenne však byl odsouzen ke spolupráci se třemi totalitními vůdci: Adolfem Hitlerem, Josefem Stalinem a Erichem Honeckerem. Po příjezdu Sovětů do Berlína učinil Stalinův představitel zodpovědný za sovětský atomový program Lavrentij Berija Ardennovi nabídku, kterou nemohl odmítnout: nechat elektroniky a pracovat na sovětské atomové bombě. Ardenne požádal, aby se mohl soustředit na vývoj procesu separace izotopů pro získání jaderných výbušnin, jako je uran-235 (a ne na samotnou bombu). Berija souhlasil. Později vědec svou roli v sovětském jaderném programu označil za „nejdůležitější čin, k němuž mě štěstěna a poválečné události dovedly“. Ne že by Ardenne nic nevěděl o uranu. Jak uvedl Vadim Gorelik v článku pro Neue Zeiten: „Během druhé světové války vězni postavili pro Ardenna cyklotron a uranovou centrifugu, z nichž by vznikl materiál pro Vůdcovu jadernou bombu.“ Německo však válku prohrálo a nyní Ardenne s evakuovanou laboratoří pracoval v Suchumi (dnes Abcházii) na štěpení izotopů a měl na starosti více než 100 lidí. Ardennova práce byla úspěšná a v roce 1947 byl vyznamenán Stalinovým řádem a pak znovu v roce 1953 Stalinovým řádem první třídy. V roce 1955 se vrátil do východního Německa. Talentovaný a nepotopitelný Ardenne žil ještě dalších 42 let a prováděl důležitý výzkum ve fyzice a medicíně. Ardenne nebyl jediný významný německý vědec, který byl „přizván“ k práci na sovětském jaderném programu. Nobelovu cenu získal také fyzik Gustav Hertz, fyzikální chemik Max Volmer, který později vedl východoněmeckou akademii věd, Max Steenbeck, který byl průkopníkem vývoje superkritických odstředivek, a mnoho dalších (celkem asi tři stovky lidí). Nikolaus Riehl měl možná nejzajímavější osud ze všech. Tento fyzik se narodil v carském Petrohradě v roce 1901, ve 20. letech se přestěhoval do Německa a o 20 let později byl nucen se vrátit. Jeho sovětští kolegové mu kvůli jeho ruským kořenům říkali "Nikolaj Vasiljevič". Vladimir Gubarev vzpomíná: "Americká i sovětská tajná služba po válce Riehla hledaly... měli jsme dost štěstí a on pak pracoval v SSSR." V továrně Elektrostal (Moskevská oblast) se Riehlovi spolu s dalšími vědci podařilo vytvořit kovový uran potřebný k výrobě bomby. Za to mu byl udělen titul „Hrdina socialistické práce“ – jediný německý vědec, který takové pocty dosáhl. "Nikolas Riehl rád nosil svou medaili a předváděl ji, kdykoliv mohl," napsal Gubarev. "Všechny peníze, které dostal, dal německým válečným zajatcům pracujícím v Elektrostalu, a ti si to pamatovali i po desítkách let, jak dosvědčují jejich paměti." V roce 1949 měl SSSR vlastní jadernou bombu a v 50. letech, po dokončení práce německých vědců, většina odešla do východního Německa. Některým, jako byl Riehl, se dokonce podařilo přeběhnout do západního Německa a zanechat za sebou socialistickou kapitolu svého života.