Jak jsem potkal kazatele. Před 110 lety se narodil básník Jiří Kolář, tvůrce světových koláží
Publikováno: 11.9.2024
Návštěva u Jiřího Koláře v Paříži na začátku jara roku 1990 byla pro mě formativním setkáním, a to nejenom proto, že šlo o první rozhovor, jež jsem dělal v zahraničí: bylo mi čtyřiadvacet, předtím se cestovat, pokud jste neměli výsady namnoze spojené s udáváním tajné policii nebo členstvím v komunistické straně, na západ nesmělo. Jel jsem přes noc vlakem, s přestupem ve Frankfurtu a s ranním výstupem na nádraží Paris-Est, kde končily, v souladu s názvem, spoje přijíždějící z východu. Město kryl opar mrazivého dne. Představoval jsem si přívětivější přivítání. Setkání zprostředkoval Jiří Kotalík, nejlepší ředitel, jakého kdy Národní galerie měla, v dané souvislosti především umělcův souputník kamarád ze Skupiny 42, kam Kolář vstoupil jako básník. Kotalík si jej nesmírně vážil, ale to nebylo nic výjimečného, protože Jiří Kolář budil u každého obrovský respekt svou odvážností, pravdivostí a přirozenou tvořivostí, jež byly pevnou součástí jeho existence. Byl morální konstantou. Prošel komunistickým žalářem. V únoru 1953 byl zatčen a 21. září odsouzen za „protistátní“ obsah rukopisu Prométheova játra na jeden rok, od soudu však byl propuštěn, neboť na zbytek trestu po odečtení vazby se vztahovala květnová prezidentská amnestie. Cenzoři nemohli snést Kolářovu přímost a výstižnost, s jakými odkrýval tupost režimu.Třeba jeho odhalení lidí zastávajících posty, na něž nestačí, a právě o takové se totalitní režim na všech úrovních opíral: „Člověk, který se snaží udělat ze sebe něco víc, než je, učiní ze sebe vždycky zrůdu. (…) Člověk, který je vržen osudem v povolání jiné nežli v povolání, které mohlo být povoláním jen jeho, je stejně tak na světě málo platný a může být pro svět stejně tak nebezpečný jako zvrhlý politik. Všechna veliká zla vznikají hlavně z toho, že si lidé umiňují být někým, kým…