Jak jsem slavil 17. listopad. O postkomunismu aneb Když arogance nahrazuje sebevědomí
Publikováno: 21.11.2025
KOMENTÁŘ / Letos jsem neslavil 17. listopad v Praze, ale ve slovinských lázních na maďarských hranicích, a sice s přáteli a sportem. A nelitoval jsem. Naskytla se mi totiž nečekaná příležitost porovnat 36 let po pádu železné opony tři země s různými režimy, kterými tato hranice procházela. A porovnat, kam se dostaly a jak vypadají alespoň z pohledu projíždějícího turisty. A pozorování se ukázalo jako přinejmenším zajímavé. Slovinsko, někdejší elitní část Jugoslávie, dnes pevně v euru, dokáže nabízet služby, které zcela vyhovují rakouské klientele, od lázeňských a hotelových služeb přes kvalitu potravin a skvělou kuchyni, jazykovou výbavu a chování personálu, dokonale upravenou a udržovanou krajinu, včetně modernizovaných zemědělských statků, udržovaných a dobře značených silnic, až po turistické příležitosti pro pěší i cyklisty. Na polních cestách opravená boží muka, jasně viditelné hranice hospodářství, polí a pastvin, sportoviště ve velmi solidním stavu i na podzim a mimo sezonu. Dobrá organizace i nám celkem přiměřené ceny. Příhraniční Maďarsko, které dříve oddělovala železná opona, připomíná nadále spíše zanedbané východní Slovensko 90. let, možná v ještě horším stavu. Padající zemědělská stavení, některá opravovaná nebo v přestavbě na rekreační objekty, neudržované původní domky a vesnice ze sedmdesátých a starších let podél silnic, zbídačený, vlastníky neošetřený les plný popadaných stromů, málo nebo sotva obdělávaná pole využívaná spíše k honitbě zvěře. Silnice nedostatečně značené a udržované, žádná nabídka ubytování, restaurací a turistických příležitostí. Takřka žádné okrasné květiny nebo keře v oknech či před domy. Převažující šeď. Samozřejmě, periferní část země není celé Maďarsko Ale není právě péče o periferie vizitkou zvládnutí rozvoje státu, když Rakousko či Slovinsko…