Jak neztratit balanc ani nad rýžovým nákypem v nemocniční kantýně
Publikováno: 9.6.2023
POVÍDKA / Čekárny před ordinacemi jsou esencí životních zvratů, ztrát i naděje. V napjatém tichu se mísí neviditelné vlny bolesti, smutku, rezignace, dobré víry či pobouření. Kdybychom ty neviditelné vlny uměli nasvítit, divili bychom se nevídané změti a divočině. Čím větší ticho, tím více nervozity. Kolem nás čisté sterilní prostředí, v nitru chaos a barevná válka emocí. Růžová radost, fialová starostlivost, jedovatě zelená panika s temně zelenou nadějí, modrá odhodlanost, rudý vztek a šedá rezignace. Chodba onkologického ústavu ani čekárna před ambulancí nepřipomínají nemocnici. Elegantní prostory zbudované před pár lety jsou důstojnými kulisami pro náročné etapy života. Investor si dal záležet na architektuře i vybavení interiéru. Velká mléčná okna, pohodlné židličky, jeden by si řekl, že sedí ve funkcionalistické kavárně; ostatně funkcionalismus byl velkou inspirací. Celé město je Mekkou tohoto dokonalého stylu, byť sto let starého. Při čekání ve vzdušných halách si pacient může plánovat, že jednou, až to všechno porazí, půjde si po šíleném koloběhu sednout třeba do hotelu Avion na kávu. Ambulance je pověstná laskavostí a dobrou organizací. Proto se v čekárně nachází nejvýše pět lidí. Sestra co chvíli vykoukne ze dveří, jedním mžikem rozezná známé tváře a nové případy, odhadne, kdo je doprovod. Nováčci na ni mávají žádankami, vlajkami tonoucích, s nadějí, že dostanou záchranné lano nebo aspoň stéblo. Její pozornost upoutá opálený starší muž, v únoru mezi bledými pacienty opravdu vyčnívá. Ke komu patří? K té dámě, co si jde dnes pro dobrou zprávu z posledních odběrů? Na to sedí moc daleko. Nebo ke staršímu muži, který má obličej plný obav a v ruce chvějící…