Jak se změnilo vnímání toho, co pociťujeme jako mžik. Počítače a relativita času

<p><img width="1920" height="1280" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/10/AdobeStock_75101966.jpeg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="AdobeStock" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/10/AdobeStock_75101966.jpeg 1920w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/10/AdobeStock_75101966-300x200.jpeg 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/10/AdobeStock_75101966-1024x683.jpeg 1024w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/10/AdobeStock_75101966-768x512.jpeg 768w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/10/AdobeStock_75101966-1536x1024.jpeg 1536w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2021/10/AdobeStock_75101966-640x426.jpeg 640w" sizes="(max-width: 1920px) 100vw, 1920px" /></p>Kvůli své invaliditě zažívám dobrodružství, která zdravý neprožije. Ale v momentě, kdy je fyzicky otravné udělat šest kroků mezi válendou a stolem, tak se i v garsonce počítačová síť hodí. Já díky ní najednou přímo doma viděl, jak nám elektronika a počítače neuvěřitelně subjektivně zrychlují čas, a pokud s tím umíme zacházet, tak i produktivitu. Pro dvoudenní dítě je jeden den padesát procent jeho života, pro tříměsíční už jen jedno procento, a pro člověka před šedesátkou, jakým ke svému překvapení jsem, to už radši nepočítám, abych nepropadl depresi. A pokud se člověk za těch skoro šedesát let neuzavřel, tak viděl tolik zajímavých věcí a oborů, ze kterých by něco více rád viděl a věděl, že čas subjektivně zrychluje, ubývá ho, hned ze dvou vnitřních příčin. Po přesunu domácí sítě jsem zjistil na vlastní kůži, že nám ke zrychlování času počítače nesmírně mocně přispívají, aniž bychom si toho nějak všimli. Mé milované computery První kontakt jsem měl s počítačem v roce 1984, když jsme na Matematicko-fyzikální fakultu nosili jako studenti psychologie krabice děrných štítků, předávali je vědcům v bílých pláštích, a oni ty bedny papíru nosili ke zpracování sálovému počítači. Jeho kapacity byly srovnatelné s kapacitou dnešního dálkového teploměru, ale byl pomalejší. Od roku 1985 jsem směl na počítač, který doktor Hoskovec pro katedru sehnal jako dar, byl prý vyřazený od izraelské armády, a data z něj se zaznamenávaly tlačítkem PrtScr. Pak jsme dostali tři počítače IQ 151, a já na jejich síti dělal diplomku na téma, jak při komunikaci přes počítače budou postupovat lidé společně řešící matematikou úlohu. Pak jsem se stal novinářem, v porevolučních redakcích se objevovaly první PS – „čtyřiosmšestky“ s operačním systémem MS DOS, a v roce 1993 (či 4) se objevil futuristický notebook pro novináře, Olivetti Qauderno. S plechovým nezničitelným povrchem, DOSem a editorem T602. My všichni, co jsme ho měli, jsme jej milovali. Pak jsem krátce experimentoval s Linuxem jako operačním systémem domácího počítače, a stal se díky Tomu fanouškem Microsoftu a Windows. V roce 2000 jsme s Milošem Čermákem uskutečnili internetový projekt nekoukat.cz, kdy jsem měl doma webkameru, a měsíc se mohli přes internet lidi podívat, co dělám. A chatoval jsem s diváky z Windows 2000. Byl to tehdy nejúspěšnější internetový projekt roku, ale všichni se nám smáli s tím, že internet je módní hloupost, co za dva tři roky skončí. Pak jsem – asi deset let – byl jediným velkododavatelem článků pro nemotorně vznikající web časopisu, pro který jsem pracoval. Prostě – počítače mám ve stejné pozici, jako mívají pejskaři psy. Mám je rád a mají pro mne svou, na mé vůli často nezávislou osobnost. Jak se mi u stolu zpomalil čas Jsem všestranně nepraktický. Takže mi trvalo několik let, co nemohu chodit, než jsem záložní počítač (starší model toho, na kterém pracuji) vyndal ze skříně, a dal si ho do postele. Další měsíc pak trvalo, než mi došlo, že v posteli, ne u stolu, mám mít ten silnější. Ale dokázal jsem to. U stolu je nyní ten starší, kterej je na mne trochu na**anej, že byl dlouho ve skříni. Nedávno mi po aktualizaci dokonce ukázal modrou obrazovku smrti s posměšnou výzvou, ať si systém obnovím ze zálohy na USB, mám-li. Nepočítal s tím, že ji – na kartě – mám. Tak se alespoň natruc přestavěl tak, že nemá disk D, jen céčko. A šel jsem kolem stolu, najednou mě napadla věta do haiku, chtěl jsem si ji napsat, a – subjektivně nekonečně dlouho – jsem čekal, až mi naskočí editor, abych ji připsal do toho příslušného souboru. „Mrcha! Ještě je na**anej!“ Rezervujte mi Abstracts! Jeden – ten nesporně pozitivní, blahodárný a efektivitu řádově zvyšující efekt zrychlení času internetem – známe všichni. Když jsem v roce 1987 psal diplomku, nejprve jsem si zarezervoval výtisky psychologických „abstraktů,“ Tlustá brožura A4 v angličtině, s lesklými deskami, ve které byl seznam všech publikovaných vědeckých prací v oboru za uplynulý rok. A krásný abstrakt článku, a kontakt na autora. Ty články, u kterých to šlo, jsme opsali abstrakt, u těch, které jsme potřebovali přečíst celé, jméno a adresu autora. A napsat mu o takzvaný „separát“, který mu z redakce toho vědeckého časopisu k těmto účelům nechali natisknout. Separát – dnes pdf – byla brožurka jen toho konkrétního článku, a autor je dostal právě na rozesílání. Ale – ale ta vzpomínka je možná klamná – jsme nemuseli platit poštovné, posílala to katedra. Když byl vědec ochotný, za měsíc byl článek doma. V diplomce jsem měl sto zdrojů, asi čtyřicet z nich z abstraktů. Dva, tři či čtyři měsíce korespondence. Když někdy v roce 1991 dělala nějaká novinářka rozhovor s Milošem Čermákem, pobaveně se usmívala jeho fantaskní představě, že by mohl mít doma ráno v počítači The New York Times. Nedávno jsem ten rozhovor viděl někde na netu vyfocený. Dnes čte Miloš ty noviny každé ráno z telefonu, u PC by musel sedět, a já nazdrojoval – když jsem psal o psychice antivaxerů – asi padesát fulltextů, tři sta abstraktů a výsledky metaanalýz pokrývajících 1500 vědeckých článků na Netu za weekend. A ještě jsem občas odskakoval leštit meč. Ale je tu ještě jedno zrychlení, malé, neviditelné, ale citelné. Jak dlouho trvá mžik? Přesně nevím, ale dnes asi stokrát méně než v roce 1986, kdy jsme v Toskánském paláci nahrávali – za mžik proti tomu, co by to zabralo na děrných štítcích – operační systém do „íkvéčka“ z magnetofonové kazety. S příchodem disket – nejprve těch v papírových obalech – se mžik opět zkrátil z dvaceti minut na deset, a s malými třípalcovými disketami byl mžik asi tříminutový. Všechna tato zařízení měla práci hotovou za dobově adekvátní mžik. Mžiky se tak postupně zkracovaly stejně, jako se zmenšovala úložiště. Když vidím maličkou kartičku se 128 giga dat, co mám v telefonu, a zamyslím se nad tím, zůstává rozum stát. Velikost úložiště je vidět, mžik nikoliv. No a já si týden dělal starosti, jestli nebude lepší comp na stole přeinstalovat, než se takhle trápit, a pak mi to došlo. U toho stolu jsem několik let pracoval na tom o mžik rychlejším, co je teď v posteli. A nyní jsem do toho stejného místa, kde jsem byl zvyklý na jeho mžik, dal stroj, který je o tři roky starší. Takže když jsem si koupil ten silnější, byl jen tři dny nadšen, jak je rychlej, a pak si zvykl. Ale když jsem teď přišel – na místě, kde jsem byl zvyklý na „mžiky“ silnějšího stroje – ke stroji o mžik pomalejšího, byl pro mne najednou neúnosně zpomalený a vlastně se na něm nedalo pořádně pracovat. Zatímco na zrychlení si zvykneme a začneme ho brát jako samozřejmost – jako na každé zlepšení, i velmi malé zpomalení, zhoršení na úroveň, která nám před pár lety naprosto postačovala, je problém. Problém je, i když je zhoršení tam malé, že ten „mžik“, o který odpovídá slabší počítač, vlastně ani neumím posoudit. Je to méně než desetina sekundy, ale jestli desetina či padesátina, už prostě nepoznám. Přesto najednou ten stroj vnímám jako pomalý. Vzhledem k tomu, že tento princip máme asi všechni, jsou všechny výzvy k dobrovolné skromnosti hodně a hodně idealistické.

#Hlavní stránka #Komentáře a názory #internet #pokrok #psychologie

Publikováno: 20.2.2022

Kvůli své invaliditě zažívám dobrodružství, která zdravý neprožije. Ale v momentě, kdy je fyzicky otravné udělat šest kroků mezi válendou a stolem, tak se i v garsonce počítačová síť hodí. Já díky ní najednou přímo doma viděl, jak nám elektronika a počítače neuvěřitelně subjektivně zrychlují čas, a pokud s tím umíme zacházet, tak i produktivitu. Pro dvoudenní dítě je jeden den padesát procent jeho života, pro tříměsíční už jen jedno procento, a pro člověka před šedesátkou, jakým ke svému překvapení jsem, to už radši nepočítám, abych nepropadl depresi. A pokud se člověk za těch skoro šedesát let neuzavřel, tak viděl tolik zajímavých věcí a oborů, ze kterých by něco více rád viděl a věděl, že čas subjektivně zrychluje, ubývá ho, hned ze dvou vnitřních příčin. Po přesunu domácí sítě jsem zjistil na vlastní kůži, že nám ke zrychlování času počítače nesmírně mocně přispívají, aniž bychom si toho nějak všimli. Mé milované computery První kontakt jsem měl s počítačem v roce 1984, když jsme na Matematicko-fyzikální fakultu nosili jako studenti psychologie krabice děrných štítků, předávali je vědcům v bílých pláštích, a oni ty bedny papíru nosili ke zpracování sálovému počítači. Jeho kapacity byly srovnatelné s kapacitou dnešního dálkového teploměru, ale byl pomalejší. Od roku 1985 jsem směl na počítač, který doktor Hoskovec pro katedru sehnal jako dar, byl prý vyřazený od izraelské armády, a data z něj se zaznamenávaly tlačítkem PrtScr. Pak jsme dostali tři počítače IQ 151, a já na jejich síti dělal diplomku na téma, jak při komunikaci přes počítače budou postupovat lidé společně řešící matematikou úlohu. Pak jsem se stal novinářem, v porevolučních redakcích se objevovaly první PS – „čtyřiosmšestky“ s operačním systémem MS DOS, a v roce 1993 (či 4) se objevil futuristický notebook pro novináře, Olivetti Qauderno. S plechovým nezničitelným povrchem, DOSem a editorem T602. My všichni, co jsme ho měli, jsme jej milovali. Pak jsem krátce experimentoval s Linuxem jako operačním systémem domácího počítače, a stal se díky Tomu fanouškem Microsoftu a Windows. V roce 2000 jsme s Milošem Čermákem uskutečnili internetový projekt nekoukat.cz, kdy jsem měl doma webkameru, a měsíc se mohli přes internet lidi podívat, co dělám. A chatoval jsem s diváky z Windows 2000. Byl to tehdy nejúspěšnější internetový projekt roku, ale všichni se nám smáli s tím, že internet je módní hloupost, co za dva tři roky skončí. Pak jsem – asi deset let – byl jediným velkododavatelem článků pro nemotorně vznikající web časopisu, pro který jsem pracoval. Prostě – počítače mám ve stejné pozici, jako mívají pejskaři psy. Mám je rád a mají pro mne svou, na mé vůli často nezávislou osobnost. Jak se mi u stolu zpomalil čas Jsem všestranně nepraktický. Takže mi trvalo několik let, co nemohu chodit, než jsem záložní počítač (starší model toho, na kterém pracuji) vyndal ze skříně, a dal si ho do postele. Další měsíc pak trvalo, než mi došlo, že v posteli, ne u stolu, mám mít ten silnější. Ale dokázal jsem to. U stolu je nyní ten starší, kterej je na mne trochu na**anej, že byl dlouho ve skříni. Nedávno mi po aktualizaci dokonce ukázal modrou obrazovku smrti s posměšnou výzvou, ať si systém obnovím ze zálohy na USB, mám-li. Nepočítal s tím, že ji – na kartě – mám. Tak se alespoň natruc přestavěl tak, že nemá disk D, jen céčko. A šel jsem kolem stolu, najednou mě napadla věta do haiku, chtěl jsem si ji napsat, a – subjektivně nekonečně dlouho – jsem čekal, až mi naskočí editor, abych ji připsal do toho příslušného souboru. „Mrcha! Ještě je na**anej!“ Rezervujte mi Abstracts! Jeden – ten nesporně pozitivní, blahodárný a efektivitu řádově zvyšující efekt zrychlení času internetem – známe všichni. Když jsem v roce 1987 psal diplomku, nejprve jsem si zarezervoval výtisky psychologických „abstraktů,“ Tlustá brožura A4 v angličtině, s lesklými deskami, ve které byl seznam všech publikovaných vědeckých prací v oboru za uplynulý rok. A krásný abstrakt článku, a kontakt na autora. Ty články, u kterých to šlo, jsme opsali abstrakt, u těch, které jsme potřebovali přečíst celé, jméno a adresu autora. A napsat mu o takzvaný „separát“, který mu z redakce toho vědeckého časopisu k těmto účelům nechali natisknout. Separát – dnes pdf – byla brožurka jen toho konkrétního článku, a autor je dostal právě na rozesílání. Ale – ale ta vzpomínka je možná klamná – jsme nemuseli platit poštovné, posílala to katedra. Když byl vědec ochotný, za měsíc byl článek doma. V diplomce jsem měl sto zdrojů, asi čtyřicet z nich z abstraktů. Dva, tři či čtyři měsíce korespondence. Když někdy v roce 1991 dělala nějaká novinářka rozhovor s Milošem Čermákem, pobaveně se usmívala jeho fantaskní představě, že by mohl mít doma ráno v počítači The New York Times. Nedávno jsem ten rozhovor viděl někde na netu vyfocený. Dnes čte Miloš ty noviny každé ráno z telefonu, u PC by musel sedět, a já nazdrojoval – když jsem psal o psychice antivaxerů – asi padesát fulltextů, tři sta abstraktů a výsledky metaanalýz pokrývajících 1500 vědeckých článků na Netu za weekend. A ještě jsem občas odskakoval leštit meč. Ale je tu ještě jedno zrychlení, malé, neviditelné, ale citelné. Jak dlouho trvá mžik? Přesně nevím, ale dnes asi stokrát méně než v roce 1986, kdy jsme v Toskánském paláci nahrávali – za mžik proti tomu, co by to zabralo na děrných štítcích – operační systém do „íkvéčka“ z magnetofonové kazety. S příchodem disket – nejprve těch v papírových obalech – se mžik opět zkrátil z dvaceti minut na deset, a s malými třípalcovými disketami byl mžik asi tříminutový. Všechna tato zařízení měla práci hotovou za dobově adekvátní mžik. Mžiky se tak postupně zkracovaly stejně, jako se zmenšovala úložiště. Když vidím maličkou kartičku se 128 giga dat, co mám v telefonu, a zamyslím se nad tím, zůstává rozum stát. Velikost úložiště je vidět, mžik nikoliv. No a já si týden dělal starosti, jestli nebude lepší comp na stole přeinstalovat, než se takhle trápit, a pak mi to došlo. U toho stolu jsem několik let pracoval na tom o mžik rychlejším, co je teď v posteli. A nyní jsem do toho stejného místa, kde jsem byl zvyklý na jeho mžik, dal stroj, který je o tři roky starší. Takže když jsem si koupil ten silnější, byl jen tři dny nadšen, jak je rychlej, a pak si zvykl. Ale když jsem teď přišel – na místě, kde jsem byl zvyklý na „mžiky“ silnějšího stroje – ke stroji o mžik pomalejšího, byl pro mne najednou neúnosně zpomalený a vlastně se na něm nedalo pořádně pracovat. Zatímco na zrychlení si zvykneme a začneme ho brát jako samozřejmost – jako na každé zlepšení, i velmi malé zpomalení, zhoršení na úroveň, která nám před pár lety naprosto postačovala, je problém. Problém je, i když je zhoršení tam malé, že ten „mžik“, o který odpovídá slabší počítač, vlastně ani neumím posoudit. Je to méně než desetina sekundy, ale jestli desetina či padesátina, už prostě nepoznám. Přesto najednou ten stroj vnímám jako pomalý. Vzhledem k tomu, že tento princip máme asi všechni, jsou všechny výzvy k dobrovolné skromnosti hodně a hodně idealistické.