Jak vypadaly Lidové milice a proč se neříkalo policie, ale SNB. Další díl Vyprávěj mi o komunismu
Publikováno: 1.9.2023
Další díl seriálu Vyprávěj mi o komunismu jsme nazvali Pilíře režimu. Jedná se o Lidové milice, Sbor národní bezpečnosti, do kterého patřila Veřejná bezpečnost a Státní bezpečnost, Československá lidová armáda nebo Pohraniční stráž. A tentokrát je tu méně legrace, ale ze strany Pavla Šafra trochu mrazivého vyprávění. https://open.spotify.com/show/4OJREKoqdZy6Uz8QCFdbnh Johana: Tak pojďme k těm „esenbákům“. Jakou pozici měli ve společnosti? Pavel: Základní rozdíl ve vnímání policie před listopadem a po něm je v tom, že teď ti není hloupé zeptat se policisty na cestu. Nebo na nějaké pravidlo. „Můžu tady zaparkovat?“ a tak. Stane se ti, že si policisty vážíš a že se chová slušně. Samozřejmě že někdy máš obavu, že tě třeba zastaví, ale to je normální. Za „totáče“ ale byla policie symbolem diktatury. Johana: Takže ses nemohl policisty prostě na nic zeptat? Pavel: To bych nikdy neudělal. Jako mladý člověk bych z toho měl akorát problémy. Následovalo by: „Občanský průkaz, soudruhu.“ Když na sebe upozorníš esenbáka v diktatuře, máš vysokou míru pravděpodobnosti, že tě začne perlustrovat a buzerovat. Sám jsem to zažil. Johana: Povídej. Pavel: Když mi bylo šestnáct, jezdil jsem každý pátek do Říčan do evangelického sboru na povídání o bibli. Byla to v podstatě víc vzdělávací akce než výrazně náboženská. A taky se mi líbila dcera místního pastora. Esenbáci byli většinou nevychovaní burani z vesnic, a tak se měli tendenci v Praze vytahovat na mladé lidi. Zvlášť když měl mladý člověk delší vlasy nebo byl oblečený uvolněně. A strašně často člověka zastavili v metru. Johana: A to…