Jak Woodyho Allena (ne)zasáhlo štěstí
Publikováno: 10.1.2024
Woodymu Allenovi, jenž nedávno oslavil osmaosmdesáté narozeniny (narodil se 30. listopadu nebo 1. prosince 1935 v Brooklynu), se jako málokterému smrtelníku přihodilo, že mu ještě za jeho života vztyčili sochu. Ve španělském Oviedu, kde se odehrává jeden z jeho filmů (Vicky Cristina Barcelona), už přes dvě desetiletí stojí uprostřed ulice, zastižen jakoby během chůze. V ruském Kaliningradě mu aspoň ze stěny v kině Zarja trčí ruka držící pověstné brýle. Pokud byste pátrali, proč se tak událo právě v tomto městě, česky zvaném Královec (a proslaveném půvabnou mystifikací o jeho připojení k Česku, neboť podnět k jeho založení měl vzejít od českého panovníka Přemysla Otakara II.), stačí připomenout, že se jedná o staré pruské sídlo původně vedené jako Königsberg – a Allen coby potomek německých židovských přistěhovalců se původně jmenoval Konigsberg. Zřejmě to někomu připadalo jako vtipná souvislost… Co komunistům vadilo na Woodym? Stejně jako řada později slavných bavičů začínal Allen v nočních klubech monologickými výstupy, naučil se psát zábavné televizní skeče nejprve pro někoho jiného a poté i sám pro sebe, uspěl s povídkami i divadelními scénkami – mohli jsme si je, zásluhou Dany Hábové a Michaela Žantovského přeložené do češtiny, přečíst i spatřit na jevišti, a to ještě za minulého režimu. Třeba výbor z povídek Vedlejší příznaky vyšel v polovině 80. let, kdy se tuzemští filmoví výběrčí (nemluvě o televizních) Allenovi stále ještě širokým obloukem vyhýbali. Co vadilo? Prý se nelíbila Allenova obrýlená tvář, vadily prostořeké průpovídky s četnými odkazy k židovským tradicím, dokonce panovaly obavy, že zdejší publikum vůbec nepochopí cimrmanovskou nadsázku, případně se vyčítal zesměšňující pohled na revoluční dění nebo ruskou kulturu. Zkrátka: Allenova nejslavnější díla natáčená v průběhu 70. a 80. let, ať již to byly „začátečnické“ žánrové parodie (Spáč, Láska a smrt),…