Jako ty nekvašené chleby byli jsme páleni. Krev v pražské synagoze připomínala masakr židů celá staletí
Publikováno: 20.4.2024
HISTORIE / „Kterýkoli dům vám ukážu, je plný nejpřednějších židů: podpalte a spalte je!“ volá pražský kazatel Ješek Čtverhranný. „Raději až všichni židé zemřou, než aby křesťané zhynuli!“ Rozlícený dav se nenechá pobízet dvakrát. Vyzbrojí se tím, co je zrovna po ruce, holemi, palicemi, motykami a noži, a plný hlasité nenávisti zamíří do ulic židovské čtvrti. Obviňování za ukřižování Ježíše Krista, zvěsti o údajném čarodějnictví, rituálních vraždách či o úmyslném šíření morových epidemií prostřednictvím otrávení vody ve studnách křesťanů. Někdy býval ale důvod k nenávisti židovských obyvatel v dobách středověku mnohem prozaičtější – zatímco náboženská pravidla zakazovala jak židům, tak křesťanům lichvu, na mezináboženské peněžní půjčky se zákazy nevztahovaly, a tak židovská populace bohatla z úroků z půjček křesťanům. Nenávistné vlny antisemitismu smetly židovské obyvatele během středověkých pogromů v řadě evropských měst – v Augsburgu, Norimberku, Basileji, Trevíru, Štrasburku či Frankfurtu nad Mohanem a dalších. Tisíce a tisíce židů při nich bylo pobito, upáleno nebo utopeno, jejich majetek rozkraden. Šest bran je neuchránilo Oproti tomu si pražští židé žili poměrně poklidně, tedy od dob první křížové výpravy na konci 11. století, kdy je křižáci násilím nutili ke křtu a zabíjeli ty, kdo odmítali. Jejich obec se postupně rozvinula ve významné středisko obchodu, kultury a učení a zařadila se mezi nejpřednější v Evropě. Pak však přišly Velikonoce roku 1389 a pražskému ghettu přinesly nejkrvavější pogrom v jeho dějinách. Na počátku vlády krále Václava IV. získali židé právo svou obec v Praze ohradit a uzavřít šesti branami, avšak ani to je před výbuchem zášti neochránilo.