Jako výbuch 170 tisíc atomovek. Erupce sopky přispěla i k porážce Napoleona, léto nepřišlo
Publikováno: 11.4.2024
HISTORIE / Zřejmě se blíží tropická bouře, míní posádka lodi jednoho z koloniálních důstojníků, když si jednoho dne roku 1812 všimnou obrovského temného mraku nad indonéským ostrovem Sumbawa. Podivný výjev zneklidní i místní domorodce, nic takového ještě neviděli. Netuší, že jde o předzvěst katastrofy, jaká v novodobé historii lidstva nemá obdoby. Mrak po dlouhé tři roky pevně objímal vrchol sopky Tambory a postupně tmavl, žádný vítr jej nemohl rozptýlit. Vulkán se pomalu probouzel k životu. Večer 5. dubna roku 1815 se ozvalo ohlušující dunění. Pokračovalo s přestávkami až do dalšího dne a neslo se daleko za hranice indonéského souostroví. Rány připomínaly lidem výstřely z kanónů. „V provincii Yogykarta na ostrově Jáva se začaly šikovat tamější oddíly vojáků v domnění, že muselo dojít k útoku, jinde zase vyslali čluny do vln, aby pátraly po domnělé lodi v nouzi,“ zapsal si sir Stamford Raffles, guvernér Nizozemské východní Indie. Popel smazal slunce z nebe Druhého dne zrána se na východní Jávě snášel k zemi sopečný popel, skrz nějž nebylo ani vidět slunce. Jistý koloniální úředník v tamější Surabaji si poznamenal, že toho dne mohl plnit své úkoly pouze za světla lampy. Domorodci na ostrově Borneo zase panikařili, že se nebe řítí k zemi. Pak nastalo ticho. Nadějné, krátké a klamavé. V útrobách Tambory se stupňoval tak obrovský přetlak, že 10. dubna roku 1815 o sedmé hodině večerní se čtyřtisícová hora roztrhla. K nebi vyšlehly tři mohutné plameny a ve výšce se spojily v jeden. Celá sopka se dle slov Rafflese proměnila v ohromnou proudící masu…