Janina cesta do pekla a zpátky: Ukrajinka z Prahy vyrazila pro mámu a malého bráchu do Mariupolu
<p><img width="1200" height="675" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/05/20220510_192212.jpg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="Milan Tesař" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/05/20220510_192212.jpg 1200w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/05/20220510_192212-300x169.jpg 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/05/20220510_192212-1024x576.jpg 1024w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/05/20220510_192212-768x432.jpg 768w" sizes="(max-width: 1200px) 100vw, 1200px" /></p><p class="p1">Ukrajinka Jana Brandzi žije a pracuje v Praze od roku 2018. Pomáhá nám s úklidem, jednou za měsíc se objeví, prohodíme pár slov, a každý si jdeme po svých. Všechno změnila až válka. Jana jednoho dne prohlásila, že tu teď pár dní nebude, protože si jede domů pro příbuzné. Tehdy jsem nevěděl, že pochází z Mariupolu, a že její maminka s bráchou strávili měsíc v krytu, ale jsou stále naživu. Dobrodružná pouť k Azovskému moři nakonec trvala pět dnů a cesta zpátky sedm. Statečná čtyřiadvacetiletá dívka je skvělým příkladem člověka, který postupuje pořád vpřed – za všech okolností!</p> <p class="p2">Proč jste se před čtyřmi lety vydala do Česka? Máma pracovala jako vychovatelka ve školce, táta je podnikatel, ale po roce 2014 začal mít potíže a o svůj byznys přišel. Já chtěla být samostatná, nechtěla je finančně zatěžovat, toužila jsem mít svůj život. Po třech měsících v Praze jsem odjela domů, ale už jsem byla rozhodnutá, že se sem zase vrátím – chtěla jsem tu prostě žít.</p> <p class="p3"> Proč právě Praha? Původně jsem chtěla do Polska, ale jeden den jsem zapnula televizi a slyšela, že v Česku je nedostatek pracovní síly. Zaplatila jsem agentuře kvůli vízu a pracovnímu povolení. Umístili mě do Jablonce do továrny na čokoládu, ale když jsem přijela autobusem na Florenc, nikdo mě tam nečekal, v agentuře měli vypnutý telefon. Zůstala jsem na nádraží bezprizorně snad sedm hodin, až mě jeden pán odvezl na zprostředkovatelnu práce. Tam mi nabídli tři možnosti: tiskárnu, zpracování ryb, anebo třídění odpadu. Dva a půl roku jsem pracovala v tiskárně na Černém Mostě, ale platili strašně málo – osmdesát pět korun na hodinu s tím, že směny trvaly taky osmnáct hodin. Pak jsem chvíli pracovala v hotelu v centru města a nakonec jsem začala uklízet v domácnostech a to mě baví.</p> <p class="p3"> Měla jste nějaké peníze, když jste sem přijela? Měla jsem sto dolarů a bydlela na ubytovně.</p> <p class="p3"> V jaké situaci zastihla vás a rodinu válka? Já říkala mámě už tři měsíce před invazí, že jsem koukala na ruskou televizi, kde ukazovali kilometry tanků v Rostovské oblasti, ale ona jen mávla rukou, to už je tu osm let, sem tam něco bouchne, ale neboj, kdyby něco, schováme...</p>
Publikováno: 12.5.2022
Ukrajinka Jana Brandzi žije a pracuje v Praze od roku 2018. Pomáhá nám s úklidem, jednou za měsíc se objeví, prohodíme pár slov, a každý si jdeme po svých. Všechno změnila až válka. Jana jednoho dne prohlásila, že tu teď pár dní nebude, protože si jede domů pro příbuzné. Tehdy jsem nevěděl, že pochází z Mariupolu, a že její maminka s bráchou strávili měsíc v krytu, ale jsou stále naživu. Dobrodružná pouť k Azovskému moři nakonec trvala pět dnů a cesta zpátky sedm. Statečná čtyřiadvacetiletá dívka je skvělým příkladem člověka, který postupuje pořád vpřed – za všech okolností!
Proč jste se před čtyřmi lety vydala do Česka? Máma pracovala jako vychovatelka ve školce, táta je podnikatel, ale po roce 2014 začal mít potíže a o svůj byznys přišel. Já chtěla být samostatná, nechtěla je finančně zatěžovat, toužila jsem mít svůj život. Po třech měsících v Praze jsem odjela domů, ale už jsem byla rozhodnutá, že se sem zase vrátím – chtěla jsem tu prostě žít.
Proč právě Praha? Původně jsem chtěla do Polska, ale jeden den jsem zapnula televizi a slyšela, že v Česku je nedostatek pracovní síly. Zaplatila jsem agentuře kvůli vízu a pracovnímu povolení. Umístili mě do Jablonce do továrny na čokoládu, ale když jsem přijela autobusem na Florenc, nikdo mě tam nečekal, v agentuře měli vypnutý telefon. Zůstala jsem na nádraží bezprizorně snad sedm hodin, až mě jeden pán odvezl na zprostředkovatelnu práce. Tam mi nabídli tři možnosti: tiskárnu, zpracování ryb, anebo třídění odpadu. Dva a půl roku jsem pracovala v tiskárně na Černém Mostě, ale platili strašně málo – osmdesát pět korun na hodinu s tím, že směny trvaly taky osmnáct hodin. Pak jsem chvíli pracovala v hotelu v centru města a nakonec jsem začala uklízet v domácnostech a to mě baví.
Měla jste nějaké peníze, když jste sem přijela? Měla jsem sto dolarů a bydlela na ubytovně.
V jaké situaci zastihla vás a rodinu válka? Já říkala mámě už tři měsíce před invazí, že jsem koukala na ruskou televizi, kde ukazovali kilometry tanků v Rostovské oblasti, ale ona jen mávla rukou, to už je tu osm let, sem tam něco bouchne, ale neboj, kdyby něco, schováme...