Jawa panelka konečně zrudla. Jen perfektní lakování udělá z motorky opravdový klenot
Lakování je jednou z nejdůležitějších činností při renovaci veterána, nekvalitní práce by zkazila výsledek. Jak přesně probíhá a co při tom nezkazit?
Publikováno: 11.1.2023
I kdybyste ale byli sebešikovnější kutilové, na lakování si začátečník a zejména bez potřebného vybavení netroufne. Byly by to vyhozené peníze i promarněný čas. Alespoň můžeme být lakýrníkovi občas k ruce jako přípraváři a tu a tam něco odmastit nebo ofoukat.
"Naši" Jawu 250/559, jejíž renovaci redakce podrobně sleduje od vytažení ze stodoly přes rozebrání a repasi motoru v posledním díle, lakuje Ota Šulc. Před třiceti lety začínal jako automechanik, brzy se přeorientoval na klempířinu a pak na lakování, nejdřív aut, v posledních letech motorek. A především veteránů, specializuje se na Jawy, Čezety, Stadiony.
"Veterány mě baví, protože u nich běží čas jinak, důležitý je výsledek, který musí být naprosto perfektní. Když už někdo investuje do renovace, touží mít co možná nejdokonalejší stroj, nedá se to odbýt," popisuje.
Lakování historické motorky je práce na několik dnů. Ačkoli díly nejsou velké, musí se pečlivě připravit. "Všechny součástky se musí nejdřív pořádně opískovat, pak ofoukat, odmastit a očistit. Čistý plech chytá korozi prakticky okamžitě, takže je potřeba pracovat pečlivě, ale také rychle. Hlavně pak na díly nesahat rukou bez rukavic," popisuje při počátečních pracích na "naší" Jawě.
První vrstva je takzvaný "kyselý antikorozní základ" v tenké vrstvě, který schne asi tři až pět hodin. Na něj se stříká epoxid, antikorozní tvrdá slupka v tenké vrstvě. Po vytvrdnutí se povrch lehce brousí, aby na něj následující materiál dobře přilnul.
Na řadu přichází nanášení tmelu, který schne déle, a pak se musí zase sbrousit. Každý probrus se zastříká samonivelačním izolačním základem a následně se povrch vyplní stříkacím kytem. A pak přijde na řadu zase další pečlivé broušení. "Nejdříve se brousí hrubším, pak postupně jemnějším brusným papírem, aby se povrch dokonale vyhladil," říká Ota Šulc a dodává: "Včetně tmelu dohromady nanáším sedm vrstev, aby se každý díl dokonale zakonzervoval. Velká část materiálu se ale postupně zase sbrousí."
Sedmou vrstvou je matový akrylát z vnitřních stran součástek a lesklý akrylát z těch vnějších. Ten dává motorce finální barvu. Když se řekne Jawa, většina lidí si samozřejmě představí typickou červenou týneckou motorku. Jenže není červená jako červená.
Před více než půl stoletím nebyla standardizace úkonů v továrně Jawy na takové úrovni, jako je dnes zvykem, docházelo k rozdílům v odstínech nalakovaných motorek. Kdo tedy dnes kritizuje, že současné laky na renovovaných motorkách neodpovídají těm původním, dělá se chytřejším, než je. Ani současná stupnice RAL není na identifikaci odstínu nejideálnější.
Proto hledání odstínu červené, kterou budou používat na renovované motocykly v dílně Jirky Havelky, dlouho řešili.
"Nechal jsem si ji namíchat speciálně pro nás od německé firmy Spies Hecker. Vybírali jsme z mnoha odstínů, ale žádná nebyla ideální. Chtěl jsem, aby ctila historii, ale zároveň měla taky ten správný lesk, hloubku a uměla hrát barvami, když je zataženo nebo když naopak svítí ostré slunce," popisuje Jirka Havelka.
S touto německou barvou mají navíc i po letech nejlepší zkušenosti, co se odolnosti a trvanlivosti týče. Je sice dražší, ale podle renovátora za to stojí. Používá ji na většinu historických typů od Jawy 500 OHC přes Jawy Pionýr, péráky, kejvačky či Californiany.
Panelka, jejíž lakování sledujeme, nebyla podle hodnocení lakýrníka ve špatném stavu, jen některé hloubkově vyrezlé části plechu se musely opakovaně vyplnit různými typy tmelu. V Otově lakovně strávila skoro čtrnáct dní. To na vysvětlenou, proč bývá lakování veteránů tak drahé - je na něm opravdu mnoho práce, navíc se musí mezi jednotlivými vrstvami čekat na vytvrdnutí nebo schnutí a vše pečlivě ručně brousit. "Mít tu rozdělaných víc motorek by pro mě bylo šílenství, akorát by se mohly díly poplést. Prostě se věnuji jen jednomu stroji naplno," dodává Ota.
Nyní nalakované součástky od největšího rámu až po ty nejmenší míří zpátky do renovační dílny Jirky Havelky, kde už se scházejí také díly ze zinkoven a chromoven, aby se postupně začala motorka skládat. Přední, zadní blatník, kryty kastlíku, maska a nádrž a podsedlový plech ale od lakýrníka putují k linkaři, který na díly namaluje typické zlaté čáry. Ale o tom bude až jeden z následujících dílů seriálu o renovaci, který bude po Novém roce opět pravidelně vycházet každou středu ráno.