Jiří Hanuš: Náboženskou obnovu v našem západním světě nečekám
Publikováno: 30.10.2024
ROZHOVOR / Když se dnes mluví o „návratu historie“, často se zmiňuje též obnova evangelikálního křesťanství v USA i jinde na světě a zejména probuzení klasických náboženských fenoménů v jejich radikální formě (islám). Petr Husák s Jiřím Hanušem se zamýšlejí nad některými podobami této obnovy a jejími paradoxy. Petr Husák: Když se hovoří o sekularizaci, míní se tím často všechno možné, ať už reálná proměna vztahu společnosti k náboženství, nebo naopak různé teoretické konstrukty a sociologické výklady o postavení náboženství v moderní době. Asi není od věci zmínit, že tzv. teorie sekularizace je již na ústupu a teoretici společenských věd dnes mluví spíše o pluralismu a podobně. Mě by ale mnohem víc zajímalo, co jako společnost (česká, evropská, případně západní) spolu s ústupem náboženství do soukromé sféry ztrácíme? Existuje něco opravdu zásadního, o co s mizením veřejné role církví a staletých náboženských institucí přicházíme? Mám na mysli třeba něco, co bychom v „čase zkoušky“ mohli nezbytně postrádat… Jiří Hanuš: Sekularizace ve smyslu jakési modernizační teorie, kdy náboženství mizí nejen z politického života, ale i ze společnosti, byla živá zejména v přelomových šedesátých letech minulého století. Pak přišla protireakce, kterou znám z prací Petera Bergera, amerického sociologa, který se postupně propracoval k poznání, že sekularizace, tedy odnáboženštění společnosti neboli privatizace náboženství, se v podstatě neděje, nebo se alespoň neděje v rámci nějakého zákonitého pokroku. Přišel s tím, že moderní společnost je spíše pluralitní, což odpovídá rozvoji občanství, přičemž existují významné diference v jednotlivých zemích. Bergerovi žáci, jako Grace Davieová, zase poukázali na to, že evropští sociologové minulého století byli velmi europocentričtí, protože si nevšimli, že všude na světě mimo Evropu náboženství nemizí, naopak třeba někde roste a zasahuje do všech oblastí…