Jsme lidé soumraku. Nolanova Odyssea vypravuje o tom, že západní sebereflexe není slabost
Publikováno: 2.8.2026
GLOSA / Západní civilizace stojí na neustálé reflexi konkrétních starobylých textů a vyprávění konkrétních příběhů. Na svobodném a tvořivém dialogu s nimi a mezi lidmi navzájem. Jinak řečeno, Západ existuje díky živé tradici. Tradice není neměnnost či nehybný stav, ale proces. Jde o dynamický akt přenášení určitých hodnot, postojů a emocí. „Tradice není uctívání popela, nýbrž předávání ohně,“ připomněl kdysi geniální středoevropský komponista Gustav Mahler a parafrázoval tak přesvědčení celé řady starověkých, středověkých a novověkých západních myslitelů. Filmová Odyssea Christophera Nolana je právě takovým tvořivým dialogem a novým vyprávěním starobylého Homérova eposu, který patří k základům Evropy a Západu, přičemž se stal nedílnou součástí západní tradice čili onoho předávání. Nolanův Odysseus, na rozdíl od toho Homérova, se krátce po návratu na rodnou Ithaku vydává i se svou věrnou manželkou Penelopé na další cestu. Pluje k západu slunce, aby tam kdesi v dálce uctil všechny u Troje i jinde padlé řecké hrdiny, kteří nemohli být řádně pohřbeni a nyní proto bloudí podsvětím. Královna Penelopé v onom filmovém eposu opakovaně (a jistěže ahistoricky) promlouvá o zkáze civilizace, přičemž i ona chápe svou cestu na západ jako spoluúčast na obnově porušeného řádu. Nolanova Penelopé ví, na rozdíl od té Homérovy, že zničující trojská válka ponoukla takzvané „mořské národy“ k nájezdům na řecké státy, ale zároveň se ptá, zdali oněmi zkázonosnými útočníky nejsou vlastně vracející se řečtí hrdinové. Touto aktualizací, vycházející ze znalosti dějin starověkého Řecka včetně hrozby „mořských národů, nám Nolan připomíná, že civilizace se hroutí nejen pod vnějším náporem, ale také kvůli vnitřnímu neklidu a…