Jsou Babiš a bolševismus pryč? O rychlých soudech, které se staly realitou
Publikováno: 25.9.2023
FEJETON / Čím jsem starší, tím víc bývám alergický na kategorické soudy. Samozřejmě z toho vyjímám soudy s nadčasovou platností, jakými jsou kromě Desatera třeba i vyargumentované a v obecné rovině neprůstřelné formule Kantova kategorického imperativu nebo čtyři kategorie vin za nacismus (a vlastně jakýkoli totalitarismus) Karla Jasperse. Tam všude pojem „kategorický“ sedí. Mluvím však o rychlosoudech, které jak rychle vyvozeny, tak rychle sviští mediálním prostorem, až jsou obecně brány jako samozřejmá pravda. Takovou zaručenou pravdou, již slýchám už čtvrt století, bývá „anachronické“ připomínání komunismu, normalizačního, stalinistického a všech jeho odrůd, jež mají stejné podhoubí jako fašismus. Přitom ti, kdo s takovými pravdami o smrti bolševismu přicházejí, jsou často živoucím důkazem opaku. Mečiar i Fico, stejně jako u nás Babiš, Okamura, Zeman i Klaus, byli či jsou jen jeho odchovanci, pokračovateli a živým důkazem další, patrně nezničitelné existence celého fenoménu. Blbost kvete v každém věku Ano, je třeba to konečně říci naplno. Už před třiceti lety byly soudným, kriticky uvažujícím myslím jasné a nepřijatelné autoritářské tendence některých dodnes vzývaných politiků – a ještě před pár dny Klausův klon Petr Macinka považoval Fica a jeho fašizující partaj, oslovující to nejhorší ve slovenské duši, za klasickou, legitimní sociálnědemokratickou stranu. Podobně jako Putin i všech šest posledně jmenovaných politiků, navzdory jejich měnící se pravolevé rétorice, bylo a je čirým dědictvím komunismu, extraktem jeho nejhorších stránek, jež vedly zatím vždy neomylně ke katastrofám. A přesto znovu čteme a slýcháme, že kritika komunismu je dávno odbytá, jednou provždy vyřízená věc. Mladším generacím prý…