Jsou důchodci, kteří si myslí to samé jako já. Valorizace penzí by se měla na pár let zmrazit
Publikováno: 12.1.2024
KOMENTÁŘ / „Senioři se stavem světa už vůbec nic nezmůžou, říká Marta Kubišová.“ Tak zní titulek rozhovoru s legendární zpěvačkou, který vyšel na Seznam Zprávách. Podle mě ale naopak zmůžou. Když přijmou svůj podíl na nutných úsporách, které stav světa vyžaduje. Ale kolik jich je? Jsou momenty, kdy jako novinář hořce lkám nad koncem pro média legendárních časů, kdy inzerenti přinášeli do redakcí vagony peněz, a redakce si mohly dovolit objednávat průzkumy! Ale snad tento text inspiruje sociology, a oni položí tu otázku za mne. Neumím si představit, jak mizivý podíl důchodců, kteří by podpořili moratorium na růst důchodů, u nás je. Socialistické předsudky a odsunutí starých (a nehezkých) lidí mimo kamery médií a především reklamních agentur, vytvořily zcela mylný obraz, co by měl člověk v důchodu být. Jakoby důchodci senioři (a invalidní důchodci jako já) měli opouštět svět a společnost, místo aby – jak tou bylo v historii vždy – jen postupně povolovali tlak nohy na plynovém pedálu své práce. Jedním ze základů fungování zenových klášterů je heslo „den bez práce je jako den bez chleba.“ Všichni pracují denně – včetně opata, ale čím je kdo starší, tím méně se na té zahradě s motykou zapotí. Takže už jen sám koncept „zaslouženého odpočinku“ je mylný. Ten nastává až v hrobě, nikoliv po pětašedesátce (můj věk nároku na starobní důchod) či po prodělání blbé nemoci, která člověka invalidizuje nadosmrti (také můj případ). Takže všichni moji známí „v důchodovém věku,“ které vídám, v závislosti na věku pracují. Byť třeba mají už jen jednoho či…