Kachyňův Poslední motýl. Velkofilm o obřím nacistickém podvodu, který nikdo neviděl
Publikováno: 14.7.2024
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Letošní XXXII. festival pro židovskou čtvrť v Boskovicích uvedl mj. hned dva filmy Karla Kachyni (1. 5. 1924–12. 3. 2004): dívčí románek Robinsonka (1974) a koncentráčnické drama Poslední motýl (1990). První vznikal tak trochu jako čestná normalizační úlitba a dodnes jej diváci milují. Druhý představuje nejspíš to, co by Kachyňa asi točil, nebýt jeho společensky kritických filmů ze 60. let a vytrvalé spolupráce s čelným exponentem pražského jara, spisovatelem a scenáristou Janem Procházkou. Obojí bylo třeba za normalizace po svém žehlit a návrat na kruhy své nastal zase až od 80. let. Náhradu za Procházku našel Kachyňa mj. v Otovi Hofmanovi (1928–1989), který se podílel na scénářích obou filmů, realizace toho druhého se však už nedožil. Ale i Poslední motýl sám jako kdyby měl podobný osud: deset let se připravoval, a když se konečně 1. 1. 1991 dostal k divákům, už koncem července 1993 byl vyřazen z distribuce, s návštěvností pouhých 5 644 diváků na 270 představeních. Vůdce daroval Židům město Prolog koprodukčního česko-francouzsko-anglického filmu se odehrává za druhé světové války v Paříži, kde oblíbený mim Antoine Moreau (Tom Courtenay) baví v kabaretu diváky vtipnými provokacemi vůči německým vojákům v publiku. Když ale pak jeho milenka Michèle (Ingrid Held) zahyne jako odbojářka na útěku před gestapem, je on sám vystaven drsným výslechům a krk mu má zachránit „malé krátké angažmá, jedno představení pro děti v židovském městě“. Tímto městem je Terezín, kde se také kromě pařížského Montmartre natáčelo téměř výhradně, jeho název ve filmu však vůbec nepadne. Zato z úst důstojníka SS (Oto Ševčík) zazní docela návodná věta: „Jak…