Kam dopadl Lucifer? Stojíme na pokraji třetí světové války, očkování holokaustem už nefunguje
Publikováno: 20.10.2023
ESEJ / Definitivní konec druhé světové války a zároveň nástup pseudohodnot při střetu „starého“ s „novým“ přístupem k životu, to je to, co naše nešťastná civilizace právě prožívá. Veškerá varování, která s sebou zvěrstva dvou světových válek přinesla, pozvolna odcházejí do zapomnění a s odchodem poslední pamětnické generace blednou do ztracena. Tento fenomén nám ovšem nenabízí osvobození, jež by nám pomohlo zbavit se traumat z minulosti, ale past, jež nám přináší nová utrpení. Vědomí, že zlo dvou světových válek se může vrátit, se vytrácí, už nám jej leckdy nepřipomínají ani lokální konflikty, které přitom mohou kdykoli přerůst do ozbrojeného střetu rozsáhlejšího. Uvolnila se tak cesta k pomyslnému návratu k chybám minulosti, lidská a občanská práva postupně ztrácejí na významnosti, nastupují ideologie vyjádřené konstrukcemi, jak „správně“ má vypadat život a společnost, které jsou pro mnohé důležitější než tolik potřebná prevence konfliktů, empatie a logika. Noříme se do válečného svinstva Zřetelně vidíme, že dnes je lidem válečná zkušenost mnohem lhostejnější, než tomu bylo v šedesátých letech, kdy lidstvo prožívalo pozvednutí z válečného svinstva. Nové generace tehdy dávaly hlasitě najevo, že chtějí jiný svět než jejich rodiče: studentské a další nepokoje ve Francii, Německu, Japonsku a dalších zemích, beatníci a hippies v USA... Rodila se úžasná díla. Poezie, divadlo, kinematografie, hudba a další umění prožívalo, z dějinného pohledu, jeden ze svých vrcholů, z něhož čerpala i sedmdesátá a osmdesátá léta. Člověk měl silnou potřebu dokázat sám sobě, že není jen predátor. Dnes pociťujeme opak onoho pozvednutí z válečného svinstva a s odcházející pamětí se do něj opět noříme. A když…