Kam vede politika mravního partikularismu? Spojené státy požadují po Ukrajině něco, co samy neumějí
Publikováno: 19.4.2024
KOMENTÁŘ / Prezident Joe Biden je považován za oddaného atlantistu. Současně však jde i o dědice řady politik předminulé americké administrativy, které dávno vyjevily své nanejvýš problematické a nebezpečné stránky. Abych vyložil hlavní argument, nejprve vysvětlím praxi zahraniční politiky Spojených států po roce 1945 ve třech jejích odlišných fázích. První dějství představovalo pomalé a obtížné poválečné pochopení, že Stalina, potažmo sovětský systém, nelze uspokojit žádnými konkrétními územními nebo politickými ústupky. Tedy že jedinou reálnou variantou je globální konfrontace demokratického Západu s expandujícím komunismem. USA tehdy zaujaly defenzivní postoj. Po celém světě hledaly spojence a nehýřily vybíravostí. Libovolný tyran na důležitém místě glóbu, pokud deklaroval ochotu zadržovat komunismus, byl vítán. To se týkalo i Evropy, kde se členem aliance, jež má za cíl obranu svobodného světa, v roce 1949 stala portugalská diktatura. Evropské země, ne však důsledně a všechny, byly Američany podporovány v budování liberálně demokratických režimů. Obdobná situace se týkala poválečného Japonska. V Africe, Asii, Latinské Americe však standardy demokratické vlády byly uplatňovány podstatně volněji. V tomto období Spojené státy kritizovaly komunisty za demontáž politických a občanských práv či za potlačování lidských práv. Když však došlo na vlastní spojence, laťka byla položena výrazně níže. Situaci změnil devětatřicátý prezident USA James Carter. Jeho zahraničněpolitickou inovaci představoval důraz na to, aby standardy ochrany práv, za jejichž pošlapání byly právem kritizovány komunistické státy, platily důsledně i pro členy amerických aliancí. Jakkoliv za Carterova následníka Ronalda Reagana zmíněný důraz vymizel, s pádem komunistických systémů se opět vrátil a zejména během úřadování Billa Clintona se…