Kardinál, který se mohl stát papežem. Carlo Maria Martini přistupoval k lidem bez strašení a mravního rozhořčování
Publikováno: 24.10.2023
ESEJ / Celé 20. a 21. století se nese ve znamení velkého teologického vývoje. Dávno před začátkem Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) působily v katolickém, protestantském a pravoslavném prostředí významné teologické osobnosti: Romano Guardini, Hans Urs von Balthasar, Pierre Teilhard de Chardin, Karl Barth, Paul Tillich, Dietrich Bonhoeffer, Pavel Florenskij, Nikolaj Berďajev či Georgij G. Florovskij. Také z jejich myšlenek a aktivit v církevním a společenském životě čerpal koncil, který se snažil otevřít církev světu a ukázat, že má i po dvou tisících letech svých dějin, po dvou světových válkách a dvou strašných totalitách co říci moderním člověku. Jednou z výrazných osobností italské katolické církve s přesahem do evropských a světových souřadnic byl teolog, biblista, jezuita, pedagog a později též milánský arcibiskup a kardinál Carlo Maria Martini (1927–2012). Narodil se v Turínu do středostavovské rodiny, v roce 1944 vstoupil k jezuitům a roku 1952 byl vysvěcen na kněze. Ačkoliv v roce 1958 získal doktorát v oboru fundamentální teologie, zaměřil se ve své badatelské a pedagogické práci na studium Bible, a tedy Starého a Nového zákona. Po získání doktorátu z biblistiky v roce 1966 se o tři roky později stal rektorem slavného Papežského biblického ústavu v Římě (Pontificio Istituto Biblico) a následně v roce 1978 rektorem Papežské Gregoriánské univerzity (Pontificia Università Gregoriana). Milánským arcibiskupem v časech krize Z vědeckého prostředí však už následující rok odešel, neboť byl papežem Janem Pavlem II. jmenován arcibiskupem Milána (vysvěcen v lednu 1980), v roce 1983 pak kardinálem-knězem. Martini zastával též funkci předsedy Rady biskupských evropských konferencí…