Katapult: skvělý Jiří Bartoška jako „socialistický don Juan“ v pozapomenuté groteskní komedii o sobectví
Publikováno: 25.5.2025
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Jedním z knižních bestsellerů 60. let byla novela Vladimíra Párala Katapult (1967). Po předchozích Páralových prózách Veletrh splněných přání (1964) a Soukromá vichřice (1966) se Katapultem uzavřela jakási volná trilogie vzpoury proti životnímu stereotypu. Její druhý díl převedl do filmové podoby pod stejným názvem už v roce 1967 Hynek Bočan. A v témže roce, ještě před knižním vydáním, začal vznikat spoluprací Vladimíra Párala a režiséra Jaromila Jireše (1935–2001) scénář na motivy i poslední části. Nakonec ale trvalo více než patnáct let, než se filmová komedie Katapult (1983) skutečně zrodila. Redaktorskou sudičkou Páralovy knihy, vydané v nakladatelství Mladá fronta, byla Irena Zítková, která "přivedla na svět" i prózy Karla Pecky či Jiřího Muchy. Dramaturgickými porodníky Jirešova filmu se zase stala Věra Kalábová a Vladimír Bor (1915–2007), původně jeden z vedoucích barrandovské tvůrčí skupiny Šebor–Bor, zrušené v roce 1970. „Dramaturgicky jsem s ním spolupracoval později při přepisu Páralova Katapultu, v jehož složité motivické struktuře Jireš osvědčil pozoruhodné scenáristické umění,“ píše Bor v pamětech Život s uměním (2015). Rutina života Základní parametry příběhu zůstaly totiž zachovány a kameraman Jaromír Šofr je při už čtvrté spolupráci s Jirešem pomohl účinně vizualizovat hned od prvních záběrů filmu. V nich se kamera od stropu dívá do stísněné panelákové ložnice manželů Jacka a Leny Joštových (Jiří Bartoška, Kateřina Macháčková), kde probíhá obvyklý ranní proces probouzení, mazlení s dcerou Leničkou (Adriana Wachsmanová) a skládání gauče, holení, spěšné snídaně, hovoru s vlezlým sousedem v trenýrkách a tílku Troštem (Oldřich Vlach). Pak se kamera vzdálí od jejich balkonu a odhalí byt jako součást úplně totožných domovů jednoho…