Kde se rodila svoboda? Připomínka první povolené demonstrace na Škroupově náměstí

<img width="930" height="520" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/12/skroupovo1988-3-1.jpg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="Paměť národa/se svolením" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/12/skroupovo1988-3-1.jpg 930w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/12/skroupovo1988-3-1-300x168.jpg 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/12/skroupovo1988-3-1-768x429.jpg 768w" sizes="(max-width: 930px) 100vw, 930px" />Komunistický režim u nás padl po mohutných protestech v listopadu 1989 v době, kdy se hroutil celý sovětský blok. První předzvěstí svobody však byla demonstrace na Škroupově náměstí v Praze, jež proběhla za výjimečných okolností 10. prosince 1988 ke Dni lidských práv. Proč si ji stále připomínat? Před třiceti čtyřmi lety se v Praze konala návštěva francouzského prezidenta Françoise Mitterranda. Už tehdy měla historický význam, což se naplno projevilo s ročním odstupem. Mitterrand ji podmínil tím, že se setká se zástupci opozice v čele s Václavem Havlem, s nimiž 9. prosince 1988 posnídal na francouzském velvyslanectví. Vynucená „vstřícnost“ Francouzský prezident dále požadoval, aby během jeho pobytu v Československu nebyli perzekvováni disidenti. Komunisté mu vyšli vstříc, i když neochotně a se skřípěním zubů. Nepředpokládali, že by se jim situace vymkla kontrole. Normalizační režim měl k této vynucené „vstřícnosti“ svoje důvody. Potřeboval posílit ekonomické vztahy s klíčovou západní zemí i proto, že skomírající centrálně plánovaná ekonomika narážela na svoje limity. To ostatně o několik měsíců později přiznal i generální tajemník Ústředního výboru KSČ Milouš Jakeš v pověstném projevu na Červeném Hrádku. „Francouzský prezident diskutoval s československými disidenty tak dlouho, až prošvihl schůzku s Husákem, který na něj pak musel čekat, a to kvůli lidem, kteří byli za jeho panování vězněni – pro nic za nic, ač sám moc dobře věděl, o co jde. To byl skvělý políček této odpudivé postavě, která – ač sama okusila vězení – neváhala tam posílat jiné jen kvůli své osobní satisfakci zakomplexovaného slovenského komunisty,“ vzpomíná Petr Placák, jeden z řečníků na Škroupově náměstí. Domácí disent využil historického setkání s Mitterrandem k uspořádání shromáždění na pražském Žižkově o den později u příležitosti 40. výročí podpisu Všeobecné deklarace lidských práv. Mimo jiné na něm vyzval k propuštění politických vězňů. Zaskočení komunisté si nemohli dovolit blamáž a poprvé akci opozičních iniciativ povolili. Ledy netály Demonstraci pořádalo pět hnutí: Charta 77, Hnutí na obranu lidských práv, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, Nezávislé mírové sdružení a České děti. Cenzurovaná média o této akci, jíž se podle Státní bezpečnosti účastnilo pět tisíc lidí, pomlčela. O tom, že v socialistickém Československu skutečně netály ledy a neblýskalo se na lepší časy, přesvědčil Husákův režim záhy po Mitterrandově odjezdu. Jak připomíná archiv <a href="https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/prvni-povolena-demonstrace-na-skroupove-namesti">Paměti národa</a>, o dva dny později demonstraci, „zneužitou protirežimními živly“, odsoudil komunistický tisk. „Řečníci demagogicky tvrdili, že občané nevěří státu, a požadovali osvobození údajných politických vězňů,“ napsalo Rudé právo. Také Milouš Jakeš kritizoval tyto „pokusy jednotlivců a skupin o konfrontaci, které nelze tolerovat“. Komunistická nomenklatura nemluvila do větru. Demonstrace na Škroupově náměstí byla prvním a nadlouho posledním projevem svobody opozičních názorů, o čemž se tvrdě na vlastní kůži přesvědčili účastníci demonstrací na Václavském náměstí během Palachova týdne v lednu 1989. V době zlomu Ke zlomu došlo až na podzim téhož roku, kdy události na Národní třídě odstartovaly návrat éry svobody, demokracie a začlenění do západního společenství. Proč si tato výročí stále připomínat? Dnes znovu prožíváme zlomovou dobu. Zájmová sféra Moskvy se po zpackané a brutální invazi na Ukrajinu nechce vzdát ztráty politického a ekonomického vlivu v Evropě. I u nás jí slouží řada „užitečných idiotů“, fakticky usilujících o vyvázání se ze západních struktur a návrat před rok 1989. Nejextrémnější podoba této scény zcela vážně hovoří o tom, že u nás dnes vládne větší totalita než za normalizace. Tito novodobí „disidenti“ přitom mohou svobodně hlásat svoje opoziční názory i na Václavském náměstí, kde by je minulý režim rozehnal obušky, vodními děly a slzným plynem. Nezapomínejme na to.

#Hlavní stránka #Komentáře a názory #Francois Mitterand #komunistický režim #Škroupovo náměstí #Václav Havel

Publikováno: 10.12.2022

Komunistický režim u nás padl po mohutných protestech v listopadu 1989 v době, kdy se hroutil celý sovětský blok. První předzvěstí svobody však byla demonstrace na Škroupově náměstí v Praze, jež proběhla za výjimečných okolností 10. prosince 1988 ke Dni lidských práv. Proč si ji stále připomínat? Před třiceti čtyřmi lety se v Praze konala návštěva francouzského prezidenta Françoise Mitterranda. Už tehdy měla historický význam, což se naplno projevilo s ročním odstupem. Mitterrand ji podmínil tím, že se setká se zástupci opozice v čele s Václavem Havlem, s nimiž 9. prosince 1988 posnídal na francouzském velvyslanectví. Vynucená „vstřícnost“ Francouzský prezident dále požadoval, aby během jeho pobytu v Československu nebyli perzekvováni disidenti. Komunisté mu vyšli vstříc, i když neochotně a se skřípěním zubů. Nepředpokládali, že by se jim situace vymkla kontrole. Normalizační režim měl k této vynucené „vstřícnosti“ svoje důvody. Potřeboval posílit ekonomické vztahy s klíčovou západní zemí i proto, že skomírající centrálně plánovaná ekonomika narážela na svoje limity. To ostatně o několik měsíců později přiznal i generální tajemník Ústředního výboru KSČ Milouš Jakeš v pověstném projevu na Červeném Hrádku. „Francouzský prezident diskutoval s československými disidenty tak dlouho, až prošvihl schůzku s Husákem, který na něj pak musel čekat, a to kvůli lidem, kteří byli za jeho panování vězněni – pro nic za nic, ač sám moc dobře věděl, o co jde. To byl skvělý políček této odpudivé postavě, která – ač sama okusila vězení – neváhala tam posílat jiné jen kvůli své osobní satisfakci zakomplexovaného slovenského komunisty,“ vzpomíná Petr Placák, jeden z řečníků na Škroupově náměstí. Domácí disent využil historického setkání s Mitterrandem k uspořádání shromáždění na pražském Žižkově o den později u příležitosti 40. výročí podpisu Všeobecné deklarace lidských práv. Mimo jiné na něm vyzval k propuštění politických vězňů. Zaskočení komunisté si nemohli dovolit blamáž a poprvé akci opozičních iniciativ povolili. Ledy netály Demonstraci pořádalo pět hnutí: Charta 77, Hnutí na obranu lidských práv, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, Nezávislé mírové sdružení a České děti. Cenzurovaná média o této akci, jíž se podle Státní bezpečnosti účastnilo pět tisíc lidí, pomlčela. O tom, že v socialistickém Československu skutečně netály ledy a neblýskalo se na lepší časy, přesvědčil Husákův režim záhy po Mitterrandově odjezdu. Jak připomíná archiv Paměti národa, o dva dny později demonstraci, „zneužitou protirežimními živly“, odsoudil komunistický tisk. „Řečníci demagogicky tvrdili, že občané nevěří státu, a požadovali osvobození údajných politických vězňů,“ napsalo Rudé právo. Také Milouš Jakeš kritizoval tyto „pokusy jednotlivců a skupin o konfrontaci, které nelze tolerovat“. Komunistická nomenklatura nemluvila do větru. Demonstrace na Škroupově náměstí byla prvním a nadlouho posledním projevem svobody opozičních názorů, o čemž se tvrdě na vlastní kůži přesvědčili účastníci demonstrací na Václavském náměstí během Palachova týdne v lednu 1989. V době zlomu Ke zlomu došlo až na podzim téhož roku, kdy události na Národní třídě odstartovaly návrat éry svobody, demokracie a začlenění do západního společenství. Proč si tato výročí stále připomínat? Dnes znovu prožíváme zlomovou dobu. Zájmová sféra Moskvy se po zpackané a brutální invazi na Ukrajinu nechce vzdát ztráty politického a ekonomického vlivu v Evropě. I u nás jí slouží řada „užitečných idiotů“, fakticky usilujících o vyvázání se ze západních struktur a návrat před rok 1989. Nejextrémnější podoba této scény zcela vážně hovoří o tom, že u nás dnes vládne větší totalita než za normalizace. Tito novodobí „disidenti“ přitom mohou svobodně hlásat svoje opoziční názory i na Václavském náměstí, kde by je minulý režim rozehnal obušky, vodními děly a slzným plynem. Nezapomínejme na to.