Kdyby tisíc klarinetů: zápaďácká stylizace, kácení lampasáckých autorit a Suchý se Šlitrem
Publikováno: 15.12.2024
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Málokterý český film 60. let odráží tak příznačně atmosféru své doby jako hudební revue Jána Roháče (1932–1980) a Vladimíra Svitáčka (1921–2002) Kdyby tisíc klarinetů (1964). Jeho kořeny sahají až k prosinci 1958, ke stejnojmennému divadelnímu „leporelu o 36 obrazech“ Jiřího Suchého a Ivana Vyskočila v Divadle Na Zábradlí. Na filmové podobě se však nesmazatelně podepsala počínající společenská obleva v Československu, vzrůst pacifistických nálad ve světě a v neposlední řadě i přímo exploze nové populární písničky, reprezentované u nás tehdy zejména tvorbou Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Roháč se Svitáčkem spolu natočili už v roce 1957 krátkou satirickou komedii Konec jasnovidce, ta se však dostala do kin až v roce 1963. Že letitý cenzurní zákaz výsměchu komunálnímu podnikání neubral režisérské dvojici nic na bystrosti vidění, humoru a vynalézavosti, prokázala ve stejném roce brilantní televizní etudou Uspořená libra s Janem Werichem a Jiřím Sovákem. A hned vzápětí naopak až megalomansky velkolepou metaforou o zemi, v níž se zbraně mění v hudební nástroje a zelené mozky vzbuzují jen útrpný úsměv. V podobě sice černobílé, a přece barvité širokoúhlé podívané, která přitahovala už jenom „americkou" stylizací uniforem a civilním kácením lampasáckých autorit. Kouzlo fugy Při cvičení ve vojenském prostoru dezertuje sadisticky pérovaný vojín Schulze (Jiří Menzel), a to ve stejném čase, kdy se v nedalekých lázních Alkalis schyluje k odhalení sochy Johanna Sebastiana Bacha, který tudy kdysi projel. Slavnostní akt má pro soukromou televizní společnost Televis natočit režisérka a reportérka Tereza (Jana Brejchová). Hudební velikán je však nechtěným zásahem dětské dvojice odhalen předčasně,…