Když je komunistická touha silnější než zdravý rozum. Projekt Interhelpo aneb Čechoslováci v SSSR
Publikováno: 6.5.2025
Před sto lety touto dobou, tedy v první polovině května 1925, se na tři sta Čechoslováků, kteří prvním transportem projektu Interhelpo dorazili do tehdejší sovětské Kirgizie (dnes Kyrgyzstán), už vzpamatovalo z prvotního šoku. Z toho, že místo v úrodné oblasti s bující zelení, jak jim doma líčil agitátor, se ocitli ve vyprahlé stepi, kde je navíc nikdo nečekal. Komunistické odhodlání pomoci s budováním průmyslu v Sovětském svazu a také fakt, že neměli na cestu zpátky, jim však nedovolily couvnout. Jak mnozí z nich dopadli, napovídá název knihy zpracovávající historii projektu, jehož cílem bylo vytvořit socialistický ráj na zemi: Interhelpo, tragický příběh československých osadníků v Sovětském svazu. Její autor Jaromír Marek, jenž měsíčníku FORUM 24+ poskytl rozhovor, je rozčarovaný z toho, že navzdory tomu, jak se k nim SSSR zachoval, nepřestali potomci původních přistěhovalců věřit, že šlo především o mimořádný budovatelský počin. Čtvrť Interhelpo (Интергельпо), jež v dnešním Biškeku (dříve Pišpek a Frunze) stále existuje, navštívil naposledy loni v září. Jak to tam s československými osadníky vypadalo v první půlce května 1925? Přistěhovalci bydleli ve vagonech, ve kterých přijeli, a pomalu se stěhovali do baráků, v nichž dřív bydleli zajatci z rusko-japonské války a potom sloužily jako konírny, takže podle toho vypadaly. Existuje minimálně jedna fotografie z prvních dní, na které je vidět, jak jsou podmínky žalostné. Lidi byli namačkáni jako sardinky. Každý měl místo dva krát jeden metr. Jednotlivé rodiny si prostor koníren rozdělily svými kufry. V první fázi v jedné místnosti bydlelo několik desítek osob, muži spali většinou venku, protože už začínalo být teplo. Asi neměli čas otálet, museli uvažovat akčně... Přesně tak, nic jiného jim nezbylo. Přijeli prakticky s prázdnou pokladnou, takže museli začít…