Když je SS mučilo a upalovalo, zněl ze sousedního města jásot při vítání Rudé armády

#Domácí

Publikováno: 19.4.2020

"Lidé od nás z Ploštiny a okolních vesnic pomáhali partyzánům i s jídlem, jak jen mohli. V dubnu 1945 měli totiž války už plné zuby," vzpomínala Božena Húšťová (1929-2019) na nejtragičtější den svého života, 19. duben 1945. Tehdy jí bylo jedenadvacet let.

Osudným se pro Ploštinu stal příchod Oldřicha Bati ze Zlína a Františka Machů ze Zlámance. "Byli celí zakrvavení a domlácení a že prý utíkají před gestapem. Partyzáni jim uvěřili. Až později se ukázalo, že se domlátili vzájemně," uvedla pro Paměť národa Božena Húšťová. Oba muži totiž ve skutečnosti byli konfidenti gestapa.

Dne 17. dubna, po třítýdenním pobytu v Ploštině, Baťa s Machů utekli ze stráže a už 19. dubna byla spuštěna trestní akce policejního komanda SS a speciální protipartyzánské jednotky Jageinsatz Slowakei 232 - Einhalt Josef v čele s velitelem SS-oberscharführerem Kurtem Wernerem Tutterem. Členy trestního komanda byli i mladí Slováci, bývalí příslušníci Hlinkových gard.

"Do Ploštiny přiběhla partyzánská spojka s tím, že se k osadě blíží veliká masa vojska. Partyzáni odešli do lesů (podle vzpomínek bývalého partyzána Jana Ondrovčáka se v osadě zdržovalo jen deset partyzánů, protože jejich oddíl operoval na jiném místě - pozn. red.) a my po nich začali uklízet, aby gestapo nic nenašlo. Nedělali jsme to poprvé. Už dříve k nám přišli, vyšetřovali, a když nic nenašli, tak zase odešli. Toho 19. dubna jsme ale nevěděli, že tentokrát jdou najisto, že to byla zrada těch dvou - Bati a Machů. Esesmani přesně věděli, kdo přechovával partyzány či jim pomáhal," popsala začátek vraždění Božena Húšťová.

Otřesné svědectví z výslechů zatčených pasekářů zachytil spisovatel Miroslav Ivanov v knize A hořel snad i kámen: "Byli je a týrali, ale nikdo nic neprozradil. Nakonec rozvzteklení nacisté zahnali ztýrané a krvácející obyvatele bodáky do hořících domů. Ty, kteří po ztýrání už nemohli vstát, tam naházeli okny, některé spoutali řetězy a přikovali v hořícím domě. Nenašel se ani jeden, kdo by partyzány prozradil. Volili raději strašnou smrt než zradu společné věci," vzpomínal učitel z Vysokého Pole.

Život si s obrovskou dávkou štěstí zachránil jediný muž - Jan Machů. Když ho totiž esesmani spolu s ostatními vyslýchali před hořícími chalupami, rozhodl se, že do jedné z nich skočí.

"Němec mě chytil za rameno, jako by mi je chtěl vytrhnout, a zařval: 'Tys partyzán! Marš do ohně!' a ukázal rukou do rozbitého okna hořící chalupy. Nepřemýšlel jsem a skočil jsem oknem do světnice. Za mnou se hned strhl hrozný křik, německé nadávky a střelba," vypověděl Machů po válce spisovateli Miroslavu Ivanovovi.

Památka na upáleného bratra - kousek řetězu, kterým byl spoután

Za pasekářem Machů se vrhl do hořícího domu ještě jeden osadník. Toho už ale Němci zastřelili. Jeho tělo ochránilo ležícího Machů, který se z posledních sil proplížil na druhou stranu hořícího domu, odkud se dostal nepozorovaně ven.

"Lezl jsem po čtyřech jako pes, až konečně mi zasvitlo opět jasné světlo denní. Sotva jsem se dostal k cestě, která se svažuje dolů, skutálel jsem se do podrostu. Běhal jsem horama až do půlnoci, snad to bylo ze samé radosti, že jsem se zachránil před tak hroznou smrtí," vzpomínal Machů. Jak ovšem uvedl Deník.cz, tak se otřesná událost podepsala podle vyprávění dalších pamětníků na psychickém zdraví Jana Machů. I ve stáří totiž běhal po lesích a volal mrtvé kamarády.

Bestiálnímu řádění padlo v Ploštině za oběť 23 mužů a jedna žena. Ona a sedm dalších obětí pocházely přímo z Ploštiny, ostatní byli z okolních vesnic či osad. Esesáci je sebrali při svém tažení na Ploštinu.

Konfidenti gestapa Oldřich Baťa s Františkem Machů byli po válce odsouzeni k trestu smrti. Poprava byla veřejná a zúčastnili se jí i mnozí přeživší. "Když vedli toho Sudeťáka Machů k šibenici, tak omdléval. Jeho poslední přání bylo, aby se mohl rozloučit s přítomnou matkou. Ale Baťa, ten šel hrdě. Před smrtí požádal o cigaretu," vzpomínala Húšťová.

Až do své smrti opečovávala zvláštní památku na svého bratra: kousek řetězu, jímž byl s dalšími pěti muži spoután a zaživa upálen. "To už se ale nepodobali lidem, to byli jen škvarky. Celý rok jsem potom cítila spáleninu lidského masa," uzavřela své vzpomínky pamětnice Božena Húšťová. 

Proč se v Čechách a na Moravě tolik vraždilo na samém konci války?

Když vznikl v roce 1944 nacistický plán "taktiky spálené země" (označovaný jako ARLZ - zkratka z německých slov uvolnění, vyklizení, ochromení a zničení), souviselo to podle historičky Mirky Polákové, která se tomuto tématu věnuje, nejen se snahou Němců zamést po sobě stopy, ale také s fanatismem a mstou.

"Gestapo či velitelé oddílů SS věděli, kde operují partyzánské oddíly. Ale když je ani po opakovaných zátazích nemohli dostat, tak se v jakési poslední křeči mstili na vesničanech v duchu zvrhlé zásady: sice jsme prohráli válku, ale my vám ještě ukážeme," vysvětluje historička. Obyčejní vojáci wehrmachtu se k podobnému vraždění na samém konci války zpravidla nepropůjčili. Na rozdíl od SS Jagdkommand s mladými hlinkovci ze Slovenska, kteří se specializovali na likvidaci partyzánů. Byli navíc mnohem lépe vyzbrojeni než partyzánské oddíly.

Mirka Poláková zmapovala i časté motivy konfidentů gestapa: "Zpravidla to byli lidé, které gestapo při něčem přistihlo - třeba při šmelině - a pak vydíralo: 'Když nebudete spolupracovat, tak postřílíme vaši rodinu.' Manželku Tomáše Štipčáka z Boršic tak gestapo chytlo při pašování cigaret. Oba se pak stali konfidenty a jen samotný Štipčák měl na svědomí čtyřicet lidí, které udal, aby se s manželkou zachránili. Vytipovával například kluky, kteří se po porážce povstání na Slovensku vraceli domů. Štipčák byl jako konfident gestapa po válce popraven," popisuje. 

O tom, že hranice mezi hrdinstvím a zradou bývá někdy hodně tenká, svědčí i následující fakta, které se Mirce Polákové podařilo shromáždit. Někdy například udávali i ti mladí kluci, kteří se po porážce povstání na Slovensku vraceli domů a byli gestapem chyceni při přechodu hranice. Pod pohrůžkou zastřelení celé rodiny udávali své kamarády-spolubojovníky.

"Naprostá většina Čechů ale obstála. Velmi statečně se pak chovali ti nejobyčejnější lidé, kteří po válce často nikomu neřekli, že pomáhali partyzánům. Nedělali to totiž kvůli slávě, ale proto, že nemohli jinak," vysvětluje Poláková a uvádí další příklad statečnosti. O židovských rodinách se například v Uherském Brodě tradovalo, že jsou to ziskuchtiví šmelináři. Jenomže oni přitom celou válku finančně podporovali odbojáře nebo je převáděli přes hranice.

"Věděli, že je lidé nemají rádi, ale jim to bylo jedno. Důležité pro ně bylo to, že ve skutečnosti pomáhají odboji. Jen v Uherském Brodě šlo o čtrnáct Židů, které kvůli tomu gestapo popravilo. Například Adolfa Adlera, Samuela Bachnera, Waltera Bergera či Edgara Briefa," uvádí historička.

Každý den, o který byla válka kratší, zachraňoval tisíce životů

Řádění komand SS v samém konci války připomíná i badatelka Marie Hrošová, autorka publikace Na každém kroku boj. Vojáci wehrmachtu byli podle ní v posledních týdnech války už hodně demoralizovaní. Ovšem policejní složky a jednotky SS se naopak stále nevzdávaly a stupňovaly teror.

"Jejich velitelé mysleli do budoucna, aby vítězným státům co nejvíce uškodili a zlikvidovali co největší počty vůdčích osobností či představitelů inteligence. Nad tímhle mi vždy zůstával rozum stát. Další pak stále věřili, že se jejich moc vrátí. Jednalo se o nacistické fanatiky, skálopevně přesvědčené o své pravdě a budoucnosti hitlerovské říše. Tyhle represivní složky fungovaly naplno až do posledních chvil války, takže musely být doslova zlikvidovány. Každý den, o který byla válka kratší, zachraňoval tisíce životů," popisuje badatelka.

Jedna z příčin tragédie vesnic a osad, jako byla například Ploština, Prlov, Javoříčko či Vařákovy Paseky spočívá podle historiků i v tom, že druhá světová válka skončila v Evropě právě v Čechách a na Moravě. Poslední výstřely pak zazněly u Slivice na Příbramsku. Ještě měsíc před koncem války to přitom v protektorátu Čechy a Morava vypadalo, jako kdyby tu nacisté měli vládnout navždy.

"Zvláště jednotky SS si až do poslední chvíle myslely, že vývoj války obrátí nějaká zázračná Hitlerova zbraň. Anebo že se do sebe pustí Sověti se západními Spojenci. Těmto lidem, kteří páchali v dubnu či květnu 1945 tak šílená zvěrstva, bylo jedno, zda je to na začátku, uprostřed či na sklonku války. Stejně na tom byly Lidice, Ležáky, francouzský Oradour-sur-Glane, stovky obcí v Bělorusku nebo na Ukrajině, kde byl vypálen Český Malín. Bestiální nacisté hráli tuhle svou strašnou hru až do úplného konce," vysvětluje ředitel Památníku Lidice a vojenský historik Eduard Stehlík.

Již zmíněná protipartyzánská komanda byla navíc často tvořena zločineckými individui. Sloužily v nich například nejrůznější národnosti Sovětského svazu, ale také Slováci - bývalí hlinkovci. Zvláště oni se pak jako konfidenti gestapa vydávali za partyzány, sovětské výsadkáře či uprchlíky z koncentračních táborů.

"Odbojáři tak vzdorovali až do posledních dnů války nesmírně nebezpečnému protivníkovi. Myslím tím i pověstné volavčí sítě gestapa se všemi jejich konfidenty a provokatéry. Což vedlo i k obrovským ztrátám lidí z protinacistického odboje," připomíná Stehlík. 

Památník Lidice, pod jehož správu patří i ten v Ležákách, spolupracuje podle historika se Sdružením vypálených obcí. "Právě jsem od nich dostal zprávu, že kvůli koronaviru ruší všechny pietní akty. A ke stejnému kroku se chystáme i my v Lidicích a Ležákách. Připomeneme si oběti jen v jakémsi nouzovém režimu položením věnců a květin," dodává šéf lidického památníku.

A že o na Moravě vypálených obcích či osadách mnozí Češi nic nevědí? Podle historiků za to může paradoxně fakt, že vzápětí po těchto tragédiích nastal konec války. Lidé se radovali a snažili se zapomenout na válečné hrůzy. Už nechtěli o dalším zabíjení a utrpení slyšet. "Přesto bychom měli o Ploštině, Prlovu, Javoříčku, Vařákových Pasekách či Konětopech u Prahy hovořit mnohem více," domnívá se Eduard Stehlík.

VIDEO: "Lidé od nás z Ploštiny a okolních vesnic pomáhali partyzánům i s jídlem, jak jen mohli. V dubnu 1945 měli už války plné zuby," vzpomíná Božena Húšťová