Klesla kvalita škol a málo se tam memoruje, naříká Knížák. Sám studoval v 50. letech
Publikováno: 13.2.2024
NÁZOR / Milan Knížák se 11. února v Parlamentních listech nostalgicky zasnil nad starými zlatými časy a proklel současné školství. Není ale úplně jasné, co je pro něj zlaté období, když první půlku života strávil v protektorátu a za komunistické totality. „Základním pilířem školství nebylo předávání informací, ale osvojování návyků, zdůrazňování nutnosti struktur a životních rytmů, důraz na hledání morálky a uvědomování si potřeby limitů a povinností. Důležitou součástí vzdělání byla i určitá zdrženlivost, úcta a skromnost. Učitelé bývali morálními vzory, a i když nebyli vždy schopni tento ideál naplnit, byli tak vnímáni, a to vytvářelo nároky,“ líčí Knížák doby, kdy byl svět ještě (prý) v pořádku. Kdy to bylo, se od maturanta z roku 1957 nedozvíme. Možná bychom si to mohli rekonstruovat podle nějakých příznaků. Ještě se učil krasopis („který jasnou a nenásilnou formou rozvíjel součinnost fyzického projevu s myslí a podporoval tak smysl pro kázeň“) a provozovalo se memorování. Skutečný krasopis se ovšem na českých školách učil do roku 1932, to bylo osm let předtím, než se Milan Knížák narodil. „Ještě dnes s rozkoší doluji v paměti texty básní nebo fyzikálních zákonů, které jsem se ve škole naučil nazpaměť,“ dojímá se pamětník. S tím souhlasím, já si také pamatuji dopis Taťány Oněginovi, básničku Zájčik a několik veršů, jak nás Lenin prosvěcuje jako rentgen, s čímž bych mohl ohromovat ve společnosti, kdyby to tam někoho zajímalo. Jenže nezajímá, tak si to také pro sebe někdy vydoluji z paměti, jen u toho nemám takovou rozkoš. No ale dnes! Samá hrůza, zjišťuje Knížák: „Postava učitele ztratila důstojnost……