Klub spokojených mlčitelů. Nejsme asociálové, jen nepotřebujeme mluvit
Publikováno: 6.7.2023
POVÍDKA / My lidé jsme roztodivní tvorové. Máme odlišné potřeby v ohledech společenského vyžití a sdílení zážitků. Taktéž jsou mnozí z nás více či méně dobrovolně sami, ale nechceme rezignovat na společenský život. Společnost však neumí být k samostatným jednotkám přátelská. Vydá-li se jedinec sám do džungle sociálních vazeb, musí se připravit na příval útrpných pohledů, zvědavých dotazů, potřebě jej chránit. A ze všeho nejméně jedinec – osamělá jednotka – touží po družení. Už vůbec si nepřeje dotěrnosti. Přináším fiktivní rozhovor začínající novinářky s fiktivním předsedou Klubu spokojených mlčitelů. Čtěte mlčky, prosím. Dobrý den, pane Tichý. Promiňte, musím se lehce pousmát příznačnému příjmení. I když tuhle poznámku nejspíš neslyšíte poprvé. *ticho* Ano, chápu, oprostím se od vtípků a zbytečných slov a přejdu k věci. Přiznám se, že jste mě mile překvapil osobní přítomností. Čekala jsem, že při vaší preferenci mlčení budete trvat na zaslání otázek mailem a stejné formě odpovědí. Dobrý den, ano, v tom lidé často chybují. Považují nás za protivné podivíny, kteří utíkají před lidmi. Samozřejmě to tak není. Sdružujeme lidi, kteří raději volí mlčení a klid. Neznamená to však, že by nezvládali mluvit. Máte to jako s oblečením. Někdo nosí v pracovní době formální oblek, protože si to jeho role žádá, ale ve volném čase je mu nejlépe v triku a džínách. Stejně tak i já zvládnu hovořit veřejně, ale pokud si můžu vybrat, volím ticho. Jak váš klub tedy funguje? Založil jsem klub předloni a vycházel jsem z vlastních potřeb. Víte, lidé jsou na veřejnosti sami z mnoha důvodů. Někdy jim to vyhovuje, někdy ani ne,…