Kluci, mě to nebaví aneb Pravděpodobný průběh zasedání české vlády
Publikováno: 12.11.2023
SATIRA / „Kluci, mě už to nebaví. Promiň, Jano.“ Oči členů vlády se dychtivě upřely na premiéra, „V pohodě,“ pronesla ministryně obrany a dál čistila protiletadlový kulomet. „To je strašný život, nemám čas doslova na nic. Když si vzpomenu na to leháro v opozici, za ty peníze to nestojí.“ Napětí v místnosti se uvolnilo. Na tohle čekali už dlouho. Ministr vnitra se usmál: „Já bych se toho nebál. S tím, jak to teď vedem, to za pár měsíců předáme Babišovi a šupky zpátky do lavic číst si.“ „No já nevím, jenom aby se nám ještě něco nepovedlo, chtělo by to jistotu,“ zapochyboval ministr školství. „Podívejte se, chce to každý začít u sebe,“ naznačil premiér. Ministr školství se zamyslel: „To nebude problém, já ty lemply učitelský nesnáším.“ „To víme,“ odvětil mírně premiér. „Ale vědí to i oni?“ „Tak počkejte, mám nápad,“ rozzářil se ministr školství. „Vyhlásím, že učitelé dostanou jako jediní ze státních zaměstnanců přidáno. To naštve všechny ostatní. A pak kantorům přidáme tak, aby brali míň…“ „Seš mistr,“ pravil ministr vnitra závistivě. „Jak to uděláš?“ „No zvýšíme jim plat v nenárokové složce, ale z té začneme odvádět nemocenskou. Takže v ní nic nezbude.“ „Výtečně,“ zamnul si ruce premiér. „Co ty?“ obrátil se na ministra vnitra. Ten se zasmál a pravil: „Vytáhnu starýho tamagoči a budu se s ním procházet po sněmovně. On se na to Pitomio nějak chytí.“ „Dobrý. Jani, nemohla bys říct, že miluješ Palestince?“ Ministryně obrany upřela na premiéra ocelový pohled. „Nemohla, já vím. Tak ten Izrael podpoř nějak tak, aby z toho byl aspoň trapas.