Kobzaři hrají i ukrajinským vojákům. Bandura slouží jako nástroj k uchování národní identity
Publikováno: 30.4.2025
ESEJ / Ukrajinská tradice kobzarství byla zapsána na seznam světového kulturního nehmotného dědictví UNESCO. Přednes historických nebo náboženských písní za doprovodu kobzy či bandury má své kořeny ve 12. až 13. století, tedy v době Kyjevské Rusi. V současné době zaznamenala tato tradice na Ukrajině značných změn, interpreti i publikum prošli společným vývojem, takže dnes už nikoho nepřekvapí zpěv za doprovodu elektrické bandury. Kobzaři však nikdy nebyli pouhými hudebníky, jejich posláním bylo také uchování národní identity. Hudebník Taras Kompaničenko si s námi domlouvá schůzku v muzeu knihtisku, kde působil jako vedoucí výzkumný pracovník. Nicméně hned na počátku plnohodnotné ruské invaze se nejznámější ukrajinský bandurista stal seržantem Ozbrojených sil Ukrajiny. V současnosti jsou jeho hlavními povinnostmi nákupy rušiček dronů a servis transportních prostředků, přičemž hudební vystoupení se stále častěji konají během rozloučení s padlými vojáky. Kompaničenko, oblečený do maskáčů, opatrně pokládá na stůl tři bandury, z nichž každé je téměř sto let. „Když mi poprvé ukázali starožitnou banduru, byl jsem nadšený. Vypadalo to, že na stěně visí již mrtvý nástroj, ale ukázalo se, že je stále funkční a že je možné na něj hrát. Tehdy jsem pochopil, že my banduristé jsme prostředníky, kteří nepřímo spojují celé generace napříč odtrženými světy.“ Bandura — klíč k objevení vlastních kořenů V historickém a folklorním sborníku „Záporožské starožitnosti“ (1838) se uvádí, že na Ukrajině existuje cech banduristů, kteří se vzezřením podobají žebrákům a putují od vesnice k vesnici, „zpívajíce svým krajanům o starých časech“. Kompaničenko je přesvědčen, že se…