Kolik herců potkala Bohdalka aneb Co bych nevěděl, kdybych nenavštívil Letní filmovou školu
Publikováno: 1.8.2024
GLOSA / V Uherském Hradišti dnes končí jubilejní, 50. ročník Letní filmové školy. Nabídla 223 projekcí, 155 filmů a řadu doprovodných programů, jimiž prošly tisíce převážně mladých lidí. Kdo jako já jezdil léta na karlovarský festival, musí být okouzlen atmosférou moravské akce, jež bez potřeby pompézních mediálních výstupů míří ke své podstatě - k filmové projekci. Ve svých šedesáti letech jsem prošel společně s dvacetiletým synem programem jako nůž máslem a navzdory generační propasti bylo naše nadšení srovnatelné. Prozradím vám deset věcí, které bych bez letošní „školy“ nevěděl. 1.„Filmovka“ to nemívala lehké. Akce, která začínala jako uzavřený seminář pro filmové kluby, čelila tlaku režimu, který potíral vše, co nemohl mít tak úplně pod kontrolou. Netušil jsem například bizár, s nímž se svěřila programová ředitelka LFŠ Iva Hejlíčková: „Člověk si vzpomene a pousměje se, jak třeba v šedesátých letech museli návštěvníci Filmovky povinně na zájezd do JZD, nebo potom, když přituhlo, psát statě o tom, jak strana pomáhá filmovému vzdělávání. Dostali za to osvědčení, které jako klubisti museli mít.“ 2. Fellini pořád funguje. Páteří letošního programu bylo ohlédnutí za filmy slavného italského režiséra. Přineslo mi překvapivé zjištění, že jeho plus minus půl století staré snímky jsou pořád plné života a zásadních sdělení. Proto mohl i synátor užasnout nad světem Federica Felliniho, v němž se pere tma nábožensky bigotní Itálie s modernitou, která do ni vtrhla po druhé válce. 3. Gruzínci taky umějí. Gruzínský film Panoptikon (režie George Sikharulidze) řeší téma dospívání v podobně rozporné době jako Fellini v Amarcordu z roku 1973. Otec osmnáctiletého Sandra odešel do kláštera, babička trpí…