Koloniální stín: jak Ukrajinci vzdorují rusifikaci a navracejí svůj jazyk
Publikováno: 2.3.2025
ESEJ / Rok 1965 byl pro ukrajinské disidentské hnutí přelomový. Tehdy sovětský režim uvěznil celou řadu ukrajinských intelektuálů. Z literárních vědců a básníků se okamžitě stali obránci lidských práv a advokáti. V témže roce mladý literární kritik Ivan Dzjuba napsal esej „Internacionalismus, nebo rusifikace?“, v níž obviňoval sovětské vedení z koloniální politiky vůči Ukrajině. Dzjuba vysvětloval, že právě ruský jazyk a kultura se stávají nástrojem sovětského imperialismu. Byl uvězněn v roce 1972, nicméně rusifikace Ukrajiny, před kterou varoval, trvala dalších padesát let. Podzimní Charkov působí opuštěným dojmem. Siréna leteckého poplachu utichá jen sporadicky. Už dlouhou dobu je město cílem neustálého ruského ostřelování řízenými leteckými bombami. Navzdory tomu jde i během třetího roku velké války život dál. V Ševčenkových sadech se procházejí matky s dětmi a venkovní zahrádka restaurace Krystal praská ve švech. S Antoninou Rjabokiňovou, s níž právě vedu rozhovor, sedíme uvnitř. „Kágébák nám vysvětloval, že v SSSR nejsou Ukrajinci ani Rusové. Je tam jenom sovětský člověk. Ten všechny národy zastřešuje. Ale je příznačné, že mluvit měl takový člověk právě rusky,“ vzpomíná paní Antonina na svou práci vychovatelky v charkovské školce v sedmdesátých letech. Stranická indoktrinace začínala v SSSR už ve školkách. „S dětmi jsme každý rok připravovali dvě besídky. V celém programu mohla být jedna básnička v ukrajinštině, kdežto zbytek měl být rusky. Nebo bylo dovoleno, aby děti zatancovaly ukrajinský lidový tanec hopak, ale v tom případě už bez ukrajinské básničky.“ Takové, řekněme, maličkosti postupně odsouvaly ukrajinskou kulturu do pozadí a jazyk byl marginalizován. Paní Antonina pracovala…