Krásná Praha na mě vždycky čekala
Publikováno: 5.6.2024
FEJETON / Praha musí být jedním z nejkrásnějších měst na světě. A Praha, ve které působili spisovatelé jako Franz Kafka, Jan Neruda, Václav Havel nebo Milan Kundera, je zároveň i zahraničním městem, na které mám vůbec nejstarší geografické a kulturní vzpomínky. Ta první pochází z roku 1961, kdy jsem jako dítě objevil ve Valparaísu na zdi namalovanou vlajku tehdejšího Československa. Bylo to na stěně rohového obchodu ve čtvrti Cerro Cárcel: kolem vchodových dveří jeho majitel mistrovsky namaloval vlajky všech zemí, které se měly zúčastnit mistrovství světa ve fotbale v roce 1962. To se k obrovské hrdosti našeho národa konalo právě v Chile. Tehdy jsme byli nesmírně chudou a nerovnou zemí na samém konci kontinentálního žebříčku, ale měli jsme svou čest a spokojili se s málem. „Protože nemáme nic, uděláme všechno,“ slíbil před celým světem Carlos Dittborn (chilský předseda Jihoamerické fotbalové konfederace – pozn. překladatele). Právě ten pro Chile vyjednal mistrovství světa, které zemi sjednotilo a nadchlo tak jako málokterá jiná událost v naší historii. Kolem tohoto nároží Cerro Cárcel jsem projížděl autobusem skoro každý den a s obdivem jsem sledoval, jak prodavač maluje šestnáct vlajek, ve kterých jsem začal poznávat jednotlivé země účastnící se mistrovství. Šlo o skutečné umělecké dílo. Barva byla tehdy navíc poměrně přepychovou záležitostí, protože byla drahá a lidé si ještě vážili cizích zdí. Hrdé vlajky vymalované v obdélníkových tvarech jasnými barvami rozzářily celou ulici. Jednoho dne jsem vystoupil z autobusu, abych se podíval na svou Sixtinskou kapli – nejdokonalejší nástěnnou malbu, jakou jsem do té doby spatřil. Vystoupil…