Krev tekla ulicemi jako dešťová voda kanály. K pádu Konstantinopole pomohla i lhostejnost Evropy
Publikováno: 31.5.2024
HISTORIE / Po více než sedmi týdnech takřka každodenních bojů začíná sultánu Mehmedovi II. docházet trpělivost. Jeho děla sice na mnoha místech pobořila hradby obléhaného města, ale všechny zteče, k nimž vydal rozkaz, byly odraženy. Uvědomuje si, že má před sebou už jen dvě možnosti – buď odtáhne s nepořízenou, nebo uštědří rozhodující úder. Z mocné a vznešené Byzantské říše, která kdysi obepínala svět od Persie až k Alpám a na druhou stranu se táhla k asijským pouštím, zbýval v polovině 15. století již jen pouhý stín někdejší slávy, hlavní město bez země – Konstantinopol neboli Cařihrad, dále provincie Morea na Peloponéském poloostrově a několik malých ostrůvků. Konstantinopol, přezdívaná jako královna měst, už byla v roce 1204 vydrancována křižáky, v roce 1347 ji vylidnil mor a nyní, vyčerpaná z věčné obrany před nájezdy kočovných kmenů, rozervaná národnostními i náboženskými spory, by se už jen stěží sama dokázala ubránit mocné Osmanské říši, která ji objímala, nepříteli, jenž na rozdíl od ní stále sílil. Naděje na záchranu upnul k Evropě Když na osmanský trůn usedl v únoru roku 1451 mladý, bojechtivý a ctižádostivý sultán Mehmed II., byzantský císař Konstantin XI. Dragases okamžitě vycítil nebezpečí, jakému jeho město bude muset čelit. Přes všechny mírumilovné Mehmedovy řeči v úzkosti posílal poselství za poselstvím do Itálie, k papeži, do Benátek, do Janova, k evropským dvorům, ať pošlou na pomoc lodě a vojáky. Doufal, že pro západní svět je Byzanc, jakkoliv její moc uvadla, díky společné tisícileté kultuře stále symbolem evropské cti. A pro její ochranu…