Kundera je spornou ikonou. Symbolizuje výkony i selhání české inteligence
Publikováno: 13.7.2023
KOMENTÁŘ / Je nepochybné, že smrtí Milana Kundery odešla velká osobnost evropských kulturních dějin, a minuta ticha v Evropském parlamentu to potvrzuje. A je celkem přirozené, že nyní řada politiků i umělců vyzdvihuje jeho kvality. Může nás třeba také naplňovat pýchou, když o našem rodákovi píší s takovou úctou světová média. Když by ale tato adorace nedostala kritický kontrapunkt, snadno by mohla nabrat dimenzi kýče. Proto stojí za připomenutí i ty stránky Kunderova života a díla, jež pýchu nevzbuzují. Ještě předtím se podívejme na chválu z francouzského tisku: Le Monde označil Kunderu za „romanopisce existence“, čímž vyjádřil filosofující charakter Kunderových románů. Deník Libération zase napsal o Kunderově „nekonečné svobodě psaní“. List Le Figaro uvedl, že Kunderova tvorba překonala ideologické i filosofické rozpory. Střízlivější je článek na webu listu Le Monde, který připomněl „složitou intelektuální i osobní dráhu“. Autor článku ovšem po právu ocenil, že se Kundera statečně zastal Salmana Rushdieho a jeho sbírky Satanské verše, když na něj ajátoláh Chomejní vyhlásil fatwu. Kunderovo dílo má ve světové literatuře své nezpochybnitelné místo. Konkrétně romány Žert nebo Valčík na rozloučenou patří jistě do její první ligy. Jiné Kunderovy romány se ale poněkud přeceňují. Nesnesitelná lehkost bytí je tak filosoficky existenciální, že ústí v podstatě do prázdna. A mnozí se shodují na tom, že Slavnost bezvýznamnosti je tak nudná, až je skutečně v řadě Kunderových děl takřka bezvýznamná. Ale je jasné, že se vkus čtenářů liší podle jejich naturelu. Pak tu jsou ovšem díla, která nelze posuzovat z hlediska estetického vkusu, nýbrž…