Láska v továrně na smrt. Esesák chtěl zachránit židovskou dívku, plán skončil tragicky
Publikováno: 13.3.2026
HISTORIE / Ohlušující řev esesmanů, štěkot psů, nářek žen a dětí. Skulinami v dřevěných stěnách ubikací pozorovali vězni v koncentračním táboře Osvětim-Birkenau v záři mohutných reflektorů poslední scénu tragédie terezínského rodinného tábora. Téměř 3 800 československých mužů, žen i dětí bylo během ní hnáno vstříc útrobám plynových komor. „Zjednané hordy pochopů s pomocí klacků a pod dozorem esesmanů nakládaly muže, ženy, stařeny, starce a nakonec ty malé, krásné děti. Zhruba po osmdesáti na jednom autě byli všichni odváženi směrem ke krematoriu III, takže jejich osud byl jasný,“ vzpomínal na noc z 8. na 9. března 1944 jeden z vězňů, Alex Rosenstock, během frankfurtských osvětimských procesů v polovině šedesátých let. „Trvalo to přibližně až do desáté hodiny večerní. Pak se nad touto částí tábora rozhostilo zlověstné ticho.“ Ve skutečnosti však o největší hromadné vraždě československých občanů bylo rozhodnuto už dávno před tím – před šesti měsíci, na začátku září předchozího roku, kdy projeli hlavní bránou do Osvětimi-Birkenau ve dvou transportech z Terezína. Zprvu se zdálo, že na ně v sekci označované nacisty jako BIIb čekají alespoň jakási „privilegia“. Nemuseli projít selekcí, nevyholili jim hlavy, děti přes den mohly pobývat na dětském bloku. Takzvaný Sonderbehandlung (česky „zvláštní zacházení“), zanesený v jejich evidenci zkratkou SB, jim ale ve skutečnosti vyměřoval pouhých šest měsíců života. Rodinný tábor představoval především promyšlenou iluzi – nejen pro samotné vězně, ale i pro vnější svět, který neměl zahlédnout zrůdnou podobu nacistického vyhlazovacího systému. „Pokud by se Terezínem nadšení a skoro až trestuhodnou naivitou zaslepení představitelé Červeného kříže či…