Lepší Němec než Rus. Lesní bratři aneb Urputný boj pobaltských partyzánů za svobodu
Publikováno: 11.9.2025
Příběh urputného odporu pobaltských národů proti ruské rozpínavosti, který trval ještě v padesátých letech 20. století, je u nás téměř neznámý. V zemích bývalého Sovětského svazu je naopak velmi živý, bývá však opředen mýty. Obraz partyzánů se může pohybovat od extrémně negativního pólu „zločinec“ až po pól extrémně pozitivní „neposkvrněný hrdina“. Pobaltí nebylo čistě slovanským územím a carské Rusko je ovládlo až v 18. století. Velký kulturní a ekonomický vliv tam měli také Němci a Židé. Car se snažil o rusifikaci obyvatelstva, ale naprosto selhal. Ruský tlak vedl jen k většímu odporu obyvatel a k boji za samostatný stát, přičemž Litevci se opírali zejména o tradici Litevského velkoknížectví. V roce 1905 se Estonci a Lotyši pokusili o revoluci, ale car vyslal do pobaltských gubernií kozácké oddíly, které jejich emancipační snahy utopily v krvi. Tisíce lidí pak byly transportovány na Sibiř. Po první světové válce se tam bolševici pokusili založit sovětské republiky, ale chaos, vraždění a rabování vyvolaly takovou nenávist k rudoarmějcům, že se většina obyvatelstva obrátila proti nim a postupně je vytlačila. Už v roce 1920 Lotyšsko a Sovětské Rusko vzájemně uznaly svou suverenitu, stejně tak Estonsko a Litva. Pobaltské národy konečně získaly vlastní státy, byť byly nestabilní a velice malé. Estonsko mělo jen milion obyvatel, Lotyšsko dva a Litva asi 2,5 milionu. V rukou Sovětů Na přelomu 30. a 40. let v důsledku paktu Molotov–Ribbentrop pobaltské území opět připadlo Sovětskému svazu. V roce 1941 sem ale napochodovaly německé jednotky. Část obyvatel je vítala jako osvoboditele od „sovětského pekla“. Někteří nadšeně bojovali proti Rusům, jiní zase s nimi. Jenže už koncem roku 1944 bylo prakticky celé území pobaltských států znovu v rukou Sovětů. Stalin sice slíbil, že v Pobaltí umožní…