Lidé plakali, po nacistech házeli i pomeranče. Mnoho občanů se okupantům chtělo postavit, bylo už ale rozhodnuto
Publikováno: 15.3.2024
HISTORIE / Snáší se mokrý sníh, je nevlídno, chlad a vlhkost zalézají pod kůži. Ulice českých a moravských měst jsou toho rána přesto plné lidí. Někteří mají slzy v očích, jiní zatínají pěsti, se zoufalstvím a nenávistí pozorují tu nikým nezvanou zelenošedou masu, jež se valí po silnicích. A v mysli mají otázku – co s námi bude? Ti, kteří ten den zažili, na něj do smrti nezapomněli. Vzpomínají na to nepříjemné počasí, tíseň ve vzduchu, výhružně vypadající německé vojáky v ulicích, pláč i nadávky, jásot nacistických přívrženců, vlastenecké projevy učitelů, strach a pocit, že je vše ztraceno. Nesmí být kladen odpor Po páté hodině ranní se začínala republika pomalu probouzet. Lidé ještě netušili, že prezident Emil Hácha a ministr zahraničí František Chvalkovský v nočních hodinách na schůzce s nacistickými špičkami v Berlíně museli pod nátlakem hrozby likvidace státu souhlasit s okupací země. Zlomený Hácha svým podpisem stvrdil dokument, v němž „v zájmu uklidnění vkládá s plnou důvěrou osudy českého národa a české země do rukou vůdce Německé říše“. Ještě té noci telefonicky informoval o nové realitě předsedu vlády Rudolfa Berana a ministra národní obrany Jana Syrového. Generál Syrový dálnopisem ihned rozeslal všem československým sborům rozkaz: „Německé vojsko, a to jak pěchota, tak letectvo, zahájí obsazování území republiky dne 15. března 1939 v 6 hodin ráno. Tomuto postupu nesmí být nikde kladen odpor, jelikož nejmenší incident může mít nedozírné následky a bude proti nám zakročeno se vší brutalitou. Všichni velitelé očekávají příchod u svých jednotek a podrobí se pokynům, které…