Lov na poslední Ikarus. Proč je škoda přijít pozdě a co bude z kultovní čabajky

#Auto

Publikováno: 28.7.2025

U autobusové zastávky v centru a především opravdu velkého železničního nádraží je vystavená parní lokomotiva Ty2 německého původu. Využívám faktu, že tu právě zastavily dva autobusy Solaris.

"Szukam Ikarusow, podobno tutaj jezdza," vyhrknu na řidiče naučeně z překladače. Po pronesení této věty asi pětkrát mezi postaršími obyvateli jen asi 50tisícového městečka Kandřín-Kozlí v jižním Polsku mě poslali právě sem, na nádraží.

Na první pohled tu není nic výjimečného, co by lákalo klasické turisty. Paneláky, železniční uzel, trocha ospalé letní atmosféry. Ale pro nás to bylo jedno konkrétní místo na mapě. 

Podle několika zpráv by právě Kandřín-Kozlí mělo být zřejmě posledním místem v Polsku, kde mají v provozu na městské lince staré Ikarusy z dob socialismu či období z přelomu nultých let. V Česku skončil jejich provoz už dávno, poslední dojezdil v roce 2012 v Táboře.

V ruce svíráme mobil s fotkami konkrétních autobusů pořízených na zdejších silnicích a v hlavě plán: najít ho, svézt se naposledy na "kloubu", nasát pach z motoru pod podlahou a připomenout si tak naše dětství.

"Zajděte do MZK, tam je všechny mají," odpovídá ledabyle řidič linky a ukazuje na bránu.

Brána k pokladu

MZK - Miejski Zaklad Komunikacyjny, tedy městský dopravní podnik - sídlí hned za tratí. Vrátný nad znovu opakovanou větou pozvedne obočí, překvapuje ho, že sem přijeli fanoušci Ikarusů z Česka, a volá šéfa. Jarek přichází v reflexní vestě, s deskami v rukou a úsměvem na rtech. "Wy szukacie Ikarusa? To chodzcie za mna."

Šéf technického oddělení nás vede přes celý areál, až k lehce zarůstajícímu zadnímu parkovišti. A tam stojí oni.

Tři králové socialistických silnic

Ikarus 260 - jednoduchý městský autobus, který ve své době vozil tisíce lidí denně (více si o něm přečtěte zde). Ikarus 280 - kloubový obr, milovaný i nenáviděný, s věčně vrzající harmonikou uprostřed a klasickým "štrúdlem" sedaček v zadní části. A pak Ikarus 415 - modernější, kratší a už s částečně sníženou podlahou.

"Tenhle je poslední, co nám z moderní flotily zůstal. Jezdil na několika městských linkách ještě před dvěma lety. Svezl bych vás, ale jak vidíte, už nefungují," krčí rameny u matného čela nejmladšího autobusu. 

Alespoň nás do všech tří pustí dovnitř. Na sedadlech prach, na volantu pavučiny. Stojíme společně v 280 na otočném kole harmoniky.

Konec jedné linky

Nestihli jsme to. Žádný z nich už nefunguje. Město se vozí v nových vozech, bez toho ohromného výfukového kouře, bez rachotu řadové šestky od Ráby. 

Že byli pravděpodobně posledním městem v Polsku, kde ještě před dvěma lety pravidelně jezdily, prý Jarek ví. "Ale lidi si stěžovali a především naši řidiči, nikdo s nimi už nechtěl jezdit, dávají přednost modernějším autobusům," říká upřímně. Málokdo by chtěl na své běžné cestě do práce jezdit z dnešního pohledu v předpotopní technice. 

"Máme ale plán je zachránit," dodává. "Chceme z nich udělat obytné vozy. Všechny tři. Je to škoda je sešrotovat - mají duši."

Odcházíme s lehkým zklamáním, že už nás nesvezou, ale s potěšením, že Ikarusy - ty věrné mašiny ze socialistické éry, které spojovaly města, životy a vzpomínky, možná čeká druhý život.